Dělníci divadla…

Dělníci divadla…

Říká se, že bez minulosti, jako by člověk nebyl. Neznáme-li minulost, nemůžeme znát sebe sama a své hodnoty. Jedině tak je možné pochopit, po čem skutečně toužíme. Dlouho mi tato skutečnost unikala ze zřetele, až nastal ten správný čas.

Nastal den, kdy jsem se poklonil moudrosti svých předků a odhodil čepku rebela. Dnes je ten správný den, abych zavzpomínal na velmi důležitou osobu svého života, mého dědečka Vojtěcha Bolka, který by se dnes dožil necelých 95let.

Dědeček byl prototypem šťastného člověka, který si splnil svůj životní sen. Dočkal se chvíle, kdy se živil prací, která se stala jeho životním posláním. Navíc měl to štěstí, že jeho partnerka ho v tom vědomě podporovala. Můj dědeček byl divadelní kulisák….

Často se zapomíná na to, že divadlo netvoří jen herci a režiséři. Jejich sebepronikavější myšlenky, nápady a výkony na jevišti by se nemohly uskutečnit bez práce celého štábu lidí, které tušíme někde v zákulisí… Tam, mimo dosah naší pozornosti, pracují pilně jako včeličky dělníci divadla.

Je mi proto ctí vzdát hold celoživotní práci jednoho z nejpoctivějších dělníků divadla, který svému povolání věnoval neuvěřitelných 35 (slovy třicet pět) let svého života. Tolik vzácných let věnoval angažmá karlovarskému divadlu.

Dědeček se narodil 10 dubna roku 1922 v Žeravicích u Přerova s touhou k ochotnickému životu. Už od mala hrál dětské role a vždy se zamiloval do jedné z hrdinek. Vyprávěl, že poté, co dosáhnul své životní kariéry v roly Švandova dudáka, se života herce vzdal z důvodu jiné vášně. Stalo se to v září roku 1952 v dílnách karlovarského divadla, kdy ho poslal na stáž tehdejší ředitel do Zlaté kapličky. O těch čtrnácti dnech jsem slýchával velmi často. Národ tak získal nového oddaného a nadšeného dělníka divadla.

Po brzkém návratu do Karlových Varů si byl dědeček jistý o své budoucím poslání. Celá situace byla navíc o to zajímavější, protože zdejší divadlo si nemohlo dovolit žádné další technické specialisty. Na všechnu práci a termíny byl určen pětičlenný tým, který měl zastat odbornosti malíře, truhláře, čalouníka, zámečníka a mnoha jiných profesí.

Učitelem mého dědečka byl tehdejší vedoucí dílen pan Emil Lenz, což byl mimo jiné i vynikající malíř dekorací. Byl to „pan mistr“ se zkušenostmi z vídeňského Burgtheatru. Na víc v tehdejší době bylo zvykem předávat své zkušenosti a odbornou znalost mladším kolegům. Jinak řečeno, dědeček byl ve správnou chvíli na správném místě se správnou vizí a odhodláním.

Nastala doba, na kterou dědeček vždy rád vzpomínal. Jelikož bylo tehdy velmi obtížné pořídit si pro divadlo něco cokoliv technického, co je dnes běžně dostupné, bylo pouze na dědečkovi a jeho čtyřech kolezích, aby tvořili mnohdy nemožné. Když pak po roce do dílen nastoupila i moje babička Irenka, byl jeho další životní osud pevně určen.

Dědeček mi vyprávěl, že byl nejšťastnější ve svém životě. I proto v práci dokázal trávit až 90 hodin týdně, což bylo v průměru téměř 13 hodin denně včetně sobot a nedělí. Nemusím dodávat, že samo sebou bez nároku na honorář, protože práce ho zcela pohltila. Celá skupina tak dělala vše od kulis, nábytku, rekvizit, výbavy pro jeviště a hlediště a to až pro dvanáct premiér v roce, nepočítaje zájezdové scény, což představovalo dalších deset výprav. To, co bylo ale ještě více s podivem, že si v té své vytíženosti vždy udělal čas na rodinu, přátele, sport a jiné koníčky. Za svůj život namaloval desítky obrazů a vytvořil mnoho uměleckých předmětů.

Celá ta náročná práce v divadle však přinášela také nezaplatitelné ovoce. Byla to vzácná přátelství nejen u sklenky vína s mistry jako byli Oldřich Nový, Karel Höger, Pavel Nový, Vlasta Hašek, Jiří Fiala, Jiří Hnilička, atd. V té době byli všichni jako jedna rodina.

Ptával jsem se dědečka na jeho „veselé historky z natáčení“ a že jich tedy bylo. A není se také čemu za ta léta divit. Ale to by vydalo na další mnoha stránkový příběh. Dědeček byl velmi veselý a společenský člověk, takže vtipné příhody do slova přitahoval.

Co říci závěrem? Jsem hrdý na to, že se jmenuji Bolek, a že mým předkem byl Vojtěch Bolek. Děkuji Bohu, jeho ženě Irence a své rodině, že jsem mohl takového člověka poznat a trávit s ním čas. Děkuji Vám pane Vojtěchu Bolku, že jste byl tím, či jste byl. Jsem a budu na Vás hrdý.

 

 


Kamil Bolek
Official website Kamil Bolek / ecology, technology, society, creation
Komentáře

Napsat komentář