VELESOVA KNIHA - SVATÉ PÍSMO SLOVANŮ

ÚVOD

Úvodní strana slova slovanského

BLOG

Blog věnovaný národu slovanskému

CHARTA

Prohlášení k národu slovanskému

TEXTY

Texty o slovanském národu



4. ČÁST DRUHÁ – TROJANOVY VĚKY

Věštba

 

  1. My máme pravou víru, která si nežádá lidských obětí

 

1  Sláva našim Bohům! Naše víra je pravou vírou, která si nežádá lidských obětí. To se dělá u Varjagů, kteří přinášejí takové oběti a nazývají Peruna Perkunem.

2  Takto každý, kdo naslouchá Řekům, bude o nás říkat, že jsme lidojedi. Ale to jsou lživé řeči, protože tak tomu skutečně není! Naše obyčeje bývaly ji­né. Ale ten, kdo chce zvítězit nad druhými, hovoří o nich špatně, a ten, kdo se proti tomu nebrání, je hlupák, protože pak to začnou říkat i jiní.

3  Ruští bohové nepřijímají žádné lidské oběti, ani živočichy, jenom plody, zeleninu, květiny a zrno, mléko, k pití surju, kvasící na bylinách, a med, nikdy však živé ptactvo, ryby. Jsou to právě Varjagové a Heléni, kdo přináší Bohům jinou a strašnou oběť: – lidskou. My jsme to však dělat nechtěli, neboť my jsme vnuky samotného Dažboga, a tak jsme se nesnažili tajně napodobovat cizozemce.

4  I my jsme Bohu přinášeli oběti, ale směli jsme obětovat pouze polní oběti, a proso, mléko, tuk, které jsme dobývali v potu tváře. A také jsme posilovali Koledu jehnětem, a taktéž v době Rusalií v Jarilův den, a také na Červenou horu.

5  I tu jsme se začali rozpomínat na Karpatské hory. V té době se náš rod jmenoval Karpeni. Ti, kteří se usídlili v lesích, nosili jméno Dreviči, na polích jsme se jmenovali Polané.

6  A tak k nám po dlouhou dobu vládly rody, stařešinové z každého rodu se shromažďovali, aby vykonávali soud nad předky pod Perunovým stromem. A také jsme v ony dny pořádali veselice - hry před zraky shromážděných: mladíci předváděli sílu, rychle běhali, zpívali a tančili. V ten den ohnišťané přicházeli k pastem a přinášeli stařešinům zvěřinu, ti ji pak dělili mezi ostatní lid. A kněží přinášeli oběti Bohům, velebili Je a pěli jim slávu.

7 A když pak nastanou dny Ovseně, tak dokončujeme žatvu a máme z toho radost. A jestli někdo v té době neovládne svou přirozenost a řekne bláznivost – pak je to od Černoboga. Když někdo jiný má radost – tak to je od Běloboga. A tak dokážeme určit, kdo je přítel, a kdo nepřítel.

8  Když kujeme své meče, abychom upevnili síly, býváme obdařeni Božskou silou, abychom porazili naše nepřátele na obou stranách1.

Kapitola I.

 

Rusové v Babylonu,

Asýrii a Egyptě

 

 

  1. Došli za moře a založili Chorsuň a jiná města (VIII. st. př. n.   l.).   Za vnitrokmenové   skytsko-sarmatské války nesou vinu Řekové. Vláda Oriana-Arianty1 (VI. st. př. n. 1.).

 

1  I tak se objevili za mořem, a začali budovat města: Chorsuň a další, která byla vybudována později. Avšak Roxolaň byla sužována vnitřními nepokoji, ke kterým docházelo na jihu, a mnoho si vytrpěli i Borusové na severu. Protože tehdy jsme nestáli pobratření, a o to, aby se ruské rody sjednotily.

2  A v Roxolani spolu bojovaly tyto dva rody, ač byly dvěma větvemi rodu jediného a říkali si velcí a malí Borusíni, Surenžané. A Surenžané vyzývali Rusy a Bourusy, aby se s nimi bili a bojovali. A byla to nespravedlivá bitva a boj. A dlouho trvající nepřátelství mezi rody rozdíralo Borus na kusy2. Neboť Borusové se nechtěli stát Řeky.

3  Pouze Skytové začali žít jako Řekové. Rusové musí být Rusy. Být moudří a velmi silní, a ne se bez ustání bít u světa Přízraků – Navi. A Surenžaň není silné knížectví, jelikož odevzdává Řecku a jiným nepřátelským zemím své reky.

4  I dělilo časy otce Oriany a  Dirovu dobu tisíc pět set !

5  A v těch dobách měli naši praotcové měděné meče. A tak jim Stvořitel pravil:

— Dělejte železné! A berte si koně, kteří k vám sestupují od Bohů!

6  A tak Rozplaň zesílila a upevnila se. A dělo se tak díky v Perunovi, který nás podporoval. Kolikrát jsme tasili   meč  z pochvy a odráželi  nepřátele  od naší země, neboť vůdci Orianových rodů byli silní, jako po pití  sluneční surji.

 

 

  1. Rusové v Babylonu pod Nabuchodonosorem3 (doba vlády kaldejské dynastie 627-562 př. n. l.). Tažení Rusů usů do Egypta (rok 605 př. n. l.).

 

l  I dálo se to za starých egyptských časů. V tu dobu i jsme byli nejednotní. A bez Velese jsme byli jako ovce. A On nám říkal, že máme chodit zpříma, a nikdy – nakřivo, avšak my jsme Ho neposlechli.

2  A udělali jsme chybu, že jsme se neměli na pozoru, a proto Peršané podřídili velikou část Rusi Nabuchodonosorově moci.

3  I došlo k tomu kvůli nepřátelům, kteří nás přepadli od světlého moře. A tak jsme se odebrali sklonit hlavy pod nepřátelské biče. A ta vojska přepadla Rus ze tří stran, když jsme vodily krávy k slunce západu. A tam jsme byli poraženi a naši lidé šli pod vládce Nabuchodonosora. A potom jsme šli pod egyptské Slunce. A dlouho jsme v oněch časech odváděli daně.

4 Ale dny plynuly, a Rusové Nabuchodonosorovi utekli! Neboť praotcové se nevydali za ním, nýbrž odešli do našich krajů. A tam jsme složili své písně o Indrovi a Valovi. A stali jsme se věřícími a dleli s Bohy| a cizí Bohy našim otcům nikdo nevnutil.

5   A když jsme museli odvádět daň-mýto, nikdy nám neříkali jinak než pohani4, protože jsme trpěli v babylonské porobě.

6  V té době vládl král Nabuchodonosor, který si nás podmanil. A my jsme mu odevzdávali své jinochy do války. A bili nás tenkrát holemi po ohanbí, a po tříslech a tvářích, a my jsme to nemohli snésti. Nemohli jsme tak žít. I říkali jsme si, že toto se nám vůbec nezamlouvá.

7  I stalo se to právě v ten den, kdy došlo k velikému zemětřesení.  A země  se  otáčela  a mnozí  lidé  se vznesli k Svarze. A koně a volové se tenkrát vzpína­li a řvali.

8  I zmocnili jsme   se   svých   stád   a zamířili   spěšně na sever, a tak jsme spasili své duše.

9  A tak jestli při nás budou stát Bozi, nepřijdeme o své syny, dcery, ani ženy, a budeme jim prostě předávat dědictví. A nebudeme smeteni s povrchu zemského, protože nebudeme kráčet v čele Nabuchodonosorova vojska. I daně nám zůstanou.

10  Nejsme žádní psi, nýbrž potomci Slovanů. A my samotní můžeme být vojíny, a nebudeme se šetřit.

11  A hle Magura svolává svou písní do bitvy. A tento pták pochází od Indry, neboť Indra byl a na věky přetrvá jako  ten  Indra, který vždy bojuje  spolu s Perunem.   I bylo   tomu   tak,   i srážel   nepřátele k zemi a vedl Jarovy syny za lepším.

12  Lépe je    nám    zahynouti,    než    odvádět    daně a přinášet oběti jejich bohům!

 

 

  1. Pověst obojích s Elamity v Charamu5, a o konci Skytské říše v Přední Asii (rok 595 př. n. 1.)

 

1  I tak se vojíni zmocnili oné Káraně6, přišedši od ruských mořských břehů. A tam byl vládce, který rovněž přikázal, aby byli Helénové biti7 a odehnáni od Rusi. I vyzbrojil vojsko a jezdectvo a zaútočil na ně, a bojoval s nimi. A Heléni plakali v převelikém zármutku a žadonili, aby nám mohli platit poplatky. I vybíraly se od nich daně – ovce, vepři a víno.

2  A tehdy Heléni vidouce, že Rusiči hodně pijí, roz­hodli se, že je přepadnou a přemůžou.

3  I přišel mudrc Chors8 a jeho bratr Sloven. A ti řekli Rusičům: „Neopíjejte se těmi dary!“ Avšak Rusiči nedbali jejich rad. A opili se. A Heléni se na  

ně téhož dne vrhli a porazili je. A vidouce svou záhubu, Rusiči odtáhli do stepí.

4 A tam se rozzuřili, a vzchopili se, shromáždivši své vojsko, a vyrazili zpět proti nepřátelům a porazili je, neboť Bohové stáli při nás, a dali sílu našim pa­žím, a my jsme zvítězili.

5  A tak se Rusové bijí s nepřáteli. A tak říkají, že rozmetají nepřátele do všech stran jak ovce, a sami se stanou vládci onoho kraje – neboť je překrásný, a my ho nedáme zpět.

6  A tak jsme se modlili k Velikému9 i Malému10 Triglavu. A ten Triglav nás ochraňoval. A rychle cválal na koni, srážeje nepřátele. A tu jsme spatřili, že Bohové vítězí nad nepřáteli. I spatřili jsme, že ti, které Bozi zabili, jsou mrtvi. A my máme kráčet za nimi  a vidět mnoho mrtvých těl našich nepřátel, na které se vrhlo veliké Perunovo vojsko a porazilo je.

7  A hle, Svarožiči jdou odleva, a byli to oni, kdo přinesl naše vítězství na Svých rukou slovanskému rodu, rodu, který i nadále rozhojňuje slávu otců, a dokáže na bitevním poli porážet své nepřátele.

8  A Želovi se  zželelo  nepřátel,  a Goryňa  hořekuje nad smrtí,  do  níž jsou  sráženi  Božíma rukama. A tady Karna oplakává ty mrtvé, kteří stáli na Boží cestě a zemřeli. A ta pole jsou plna mrtvol a sťatých hlav a údů, odřezaných od těl. A to vše leží na trá­vě a smrad se vznáší nad oním polem. A letí sem krkavci, aby klovali mrtvolám oči a pojídali maso mnoha mužů, kteří tu padli.

 

 

  1. Zákon Árje-Arianty. O Kyšekovi.

 

1 A tu řekl Svarog, který je Samotným Stvořitelem, Árjovi-Ariantovi: „Jste stvořeni z pozemského prachu. A bude se o vás říkat, že jste syny Stvořitele, i budete jako synové Stvořitele, a budete jako Mé děti, a Dažbog bude vaším Otcem. A vy Ho musíte poslouchat,  a On vám řekne, co máte mít, a poví o tom, co máte dělat, a jak mluvit, a jak obětovat... Milujte Zákon otce Árje! Je vaším Zeleným Světlem i životem! A milujte své přátele, a nechť se vaše rody chovají navzájem mírumilovně!“

2  A od těch dob panovalo na sedmdesát našich knížat, takových jako byli Mezislav, Boruslav, Komoněbranec a Gorislav. A v těch dobách byli jedni vo­li na na věče, jiné zas věče odvolávalo, když si je lidé víc nepřáli.

3  A knížata za oněch časů vynakládala mnoho sil. A žil tehdy veliký a moudrý Kyšek11. A když zemřel, následovali po něm jiní, a každý vykonal něco dobrého.

4  A my si to uchováme ve své paměti, protože je všechny vždy velebíme na každé tryzně natřikrát. I naši synové ctí jejich památku, a nikdo to nesmí zapomenout, jinak si vyslouží prokletí od Boha i od lidí, a lidé mu budou navěky spílat.

Kapitola II.

 

Války s Řeckem

 

 

  1. Založení Korsuně a Suroře (VII. st. př. l.)

 

1  A tak se objevili za mořem a začali budovat města. Chorsuň a potom další, která tam vystavěli1. A ti Rusové vybudovali na jihu silné město Surož2, na jaké by se Řekové nezmohli.

2  Avšak ti je zbořili a chtěli Rusy pobít, a proto jsme proti nim podnikali výpravy a bořili řecké vesnice. Totiž  ti Heléni jsou nepřáteli Rusů a nepřáteli našich Bohů. Vždyť v Řecku neuctívají Bohy, nýbrž lidi vytesané z kamene, kteří se podobají mužům, kdežto naši Bohové jsou obrazy.

 

 

  1. Řekové se zmocňují Surože (IV. - V. st. př. n. 1.). Řekové říkají, že nám dali písmo. Pověst o Konstantinovi (šedesátá léta IX. st n. l.).

 

1  Když naši prapředkové vybudovali Surož, začali Řekové navštěvovat naše tržiště jako hosté. A jak k nám tak přicházeli, všechno si prohlíželi a když viděli naši zemi, posílali k nám veliké množství jinochů, a stavěli domy a města kvůli směně a obchodu.

2  A náhle jsme spatřili jejich vojíny smeči v rukou a ve zbroji, a brzy naši zem uchvátili, a to už byla jiná písnička. A najednou jsme mohli vidět, že se Řekové oddávají jen veselí, a Slované na ně pracu­jí. A tak se naše země, jejímiž jsme byli vládci po čtyři staletí, stala řeckou3. A my samotní jsme byli náhle jako psi, a vyháněli nás odtamtud pryč kameny. A ta země se pořečtila. A tehdy nám nezby­lo, než abychom ji dobývali zpět, prolévajíce svou krev, aby se stala znovu naší rodnou a bohatou

zemí.

3  I letěla nebem Perunica,   a nesla   roh   slávy  a my jej vypili do dna. A my musíme našim nepřátelům vyrvat naše pole zpět.

4  I  řekla ta Perunica:

— Jakpak k tomu,  Rusičové, došlo, že jste přišli o svá oraniště? Od tohoto dne o ně musíte bojovat!

5  Na to řekla Surja:

— Jděte, Rusiči, a vykonejte to! Copak si počnete bez svého kraje?

6 I udeřili jsme do městských hradeb, prorazili v nich díru pro sebe i pro své lidi, a tak jsme se ocitli sami u sebe.

7  A rozhodli jsme takto: „Komu je Perunem souzeno, ten se dostane do Irije a bude u Vyšně ve Svarze. Může se stát, že dnes zahyneme, ale pro nás jiná brána do života neexistuje. A lepší je býti mrtvým než živým a otročiti na jiné. A otrok nikdy nežije lépe než tyran, dokonce ani tehdy, když ten se k němu chová vlídně. Museli jsme poslechnout svá knížata a bojovat za svou zem, jak nám nakázala.“

8  A tu k nám přišel Indra, abychom si uchovali svou sílu v boji a stali se tvrdými, aby naši hrdinové odolali, neboť naše síla je božská, a toho bohdá nebude, abychom byli poraženi na bitevním poli.

9  Přinesli jsme svým Bohům na Rusi oběti, a věštili podle ptačího letu, i viděli jsme, že nepřátelé musí být sraženi k zemi do krve a prachu.

10  A pakliže se odvážíme prorazit prstenec hradeb,  tak se za nimi objeví Řekové, kteří nemají žádnou sílu, neboť se stali zženštilými – a meče mají tenké, štíty lehké, a hned se unaví, a jelikož jsou slabí, odhazují je na zem. A Vasilijci jim nestihnou přispěchat na pomoc, a proto se budou muset sami vzchopit ku vlastní obraně.

11  A ta Surož    byla    naše – a opět    bude    naší, a nemusíme je vůbec poslouchat.

12  Oni říkali, že u nás zavedli své písmo, abychom ho přijali a vzdali se vlastního. Ale vzpomeňte si na onoho  Konstantina4,   který   chtěl   učit  naše   děti a musel se schovávat v našich domech,  abychom nevěděli, že se učí naše písmena, ani to, jak obětuje našim Bohům.

13  I řekl jsem vám, že zvítězíte nad Řeky. A bude opět tak, jak bývalo dříve, neboť jsem zřetelně viděl Kije – našeho otce,   a on   mi   řekl,   že   je   zničíme, a pokoříme Chorsuň, která je pro nás hanebnou potupou,   a staneme   se   velikou   mocností   v čele s vlastními knížaty, velikými městy, a nekonečným množstvím železa, a budeme mít bezpočet potomstva, a  počet Řeků se zmenší, a budou se podivovat minulosti a pokyvovati hlavami.

14  Vykonejte to, neboť nás čekají přemnohé bouře, i dunění hromu, a dvě knížectví se spojí a povstane jiné, nové. A tak s konečnou platností zvítězíme, a díky Bohům tu setrváme po mnoho věků. A není nic, co by nás dokázalo ponížit. Musíte jeden druhého bránit, jako lvi! A držte se svého knížete.  A Perun bude s vámi a dopřeje vám vítězství.

15  Sláva našim Bohům na věky věků! A zemi této – Rusi, kterou jsme zdědili po otcích, zemi naší –  hodně štěstí! A tak tomu bude provždy, neboť tato slova vyřkli Bohové.

 

 

  1. V Suroži byli Bohové svrženi do prachu

 

1  A to je pro nás veliká urážka, že v surožských svatyních, dobytých nepřáteli, byli naši Bohové sraže­ni do prachu a musejí se tak válet, protože Rusiči nemají dostatek sil, aby nepřátele přemohli v boji.

2  A naše oděvy byly rozedrány jako šaty poutníka, který se trmácel v noci po lesích a potrhal si svůj šat  na kusy. Rusiči měly rovněž cáry na ruském těle. A my jsme nešetřili svého šatu, jen jsme usilovali o velebení Bohů, kteří nepřijímají naše oběti, protože jsou popuzeni naší leností.

3  A přece nám pták Matka Sva předpověděl slávu a úpěnlivě nás prosil, abychom opatrovali slávu otců. Avšak neměli jsme kuráž vyrazit proti vojsku a dobýt zpět svou zem našimi meči, zbavivši ji jejich nepřátel.

 

 

  1. Řecko přišlo na onu zemi a pranic si z Rusi nedělalo

 

1 Novojarové byli potomky Starého Árje a byli to stej­ní Rusiči jako my. A ti se vydali na jih a po deset věků bojovali ve stepích.

2  A jsou to také Rusové, kteří si volí svá knížata. Tak se to dělalo v každém rodu, a každý rod jmenoval za svůj kmen jedno kníže, a tato knížata pak volila hlavního knížete. A ten stál v bitvách v čele vojsk. A takto jsme si žili v oné zemi do té doby, dokud k nám nepřišli nepřátelé a neporazili nás.

3  Bylo to Řecko, které přepadlo onu zem, a usadilo se v ní a pranic si z Rusi nedělalo. A tu Rusové tasili meče, a přepadli Řeky, a odehnali je od svých  mořských břehů.  A tehdy Řekové přitáhli s vojsky chráněnými železnou zbrojí. Atak došlo k veliké bitvě, a vrány tam krákaly při pohledu na člověčinu rozsetou po poli. A vrány jedly ty ostatky, a skřehotaly nad krmí, a nad tím polem se neslo mocné skřehotání. Jedly však jen ostatky řecké, ty ruské nechávajíce na pokoji. Těm na tom poli nic nehrozilo, neboť Bohové si nepřáli zhoubu Rusů.

4  I utkalo se tam o tu zem Slunce s Měsícem5. I nebesa bojovala za bitevní pole, aby ta země nepadla do helénských rukou a zůstala ruskou.

5 A matka tam oplakává svá dítka, která prolila krev na bitevním poli, a to pole se stalo ruským. Novojarové tam přebývají do dnešního dne, a ona země ji naše díky krvi prolité meči.

6  A tam promluvili Helénové k našemu nejvyššímu knížeti, i pověděli mu, že netouží útočit na zemi Něprů, ani brát alanské otroky do zajetí, přejí si pouze ovládat mořské břehy.

7  Také toto nám bylo ve své době předpovězeno, jelikož naši otcové, ačkoli položili životy na bitevním poli, zpět již naši zem od našich nepřátel nedobyli. Máme-li věřit věštbě, je zřejmé, že ani dnes se jí nikdo nezmocní.

8  A tak byla Surož helenizována, a nebude ruskou, dokud nenastane Věk Sva. A tak tam vstoupili řečtí bohové.

9  A my se tam nebudeme oddávat žalu, a ty cizáky

porazíme.  I vyvede nás Syn Světla Indra z Tmy! I dostane se nám od Nejvyššího pomoci jako za starých časů. A to je naše štěstí, a dostali jsme od Něho urputnost a pevnost,  abychom  nepřátelům ukázali, v čem tkví pravda6.

 

 

Kapitola III.

 

Karpatský odchod

 

 

  1. Tři karpatské odchody. Ščekův rod přišel ke Karpatům vVI. st. př. n. 1. a po 500 letech (v I. st. př. l.) došel k Dněpru, kde potom žil po dobu 500 let a v r. 430 n. 1. se znovu vrátil do Karpat.

 

1  Podrobněji  bychom  o našem  původu   řekli   toto. Tisíc pět set let před Direm došli naši praotcové ke Karpatským horám1, a tam se usadili a poklidně si žili, protože   včele   rodů   stáli   otcové   předků, a stařešinou rodu byl Sčeko z rodu Árjů.

2  A Parkun  nám  byl   nakloněn,  a my jsme  se   tam usídlili a žili tam pět set let, a potom jsme se vydali k Slunce východu, až jsme došli k řece Něpře. Ta řeka se ubírá k moři, a my jsme se usadili při jejím severním toku a říkali jsme si Něpři a Pripjatiči, jak kdy. A tam jsme se usadili a pět set let nám vládlo věče, a chránili nás Bohové před mnohými, kterým se říká pohani.

 

  1. Vzpomínka na Karpatský odchod. Dále Bodrič vedl Rusy do Goluně (I. st. př. n. 1.)

 

1  Rozhlédněte se kolem sebe, abyste spatřili toho Ptáka na vašem čele! A ten pták vás povede do vítězných bitev, v nichž zdoláte nepřátele. A tak stojí len pták Sva při vás a proto zvítězíte!

2  A on se tam před námi ukazoval v celé své kráse, a vábil nás k Sobě svým světlem. A tak to chodilo v oněch  dobách,   kdy   to   Rusiči   táhli   s Venedy i a chtěli donést své bohy až k moři.

3  A tam jsme se usadili. A byla tam města a chrámy – modlitební místa, a bylo tam mnoho staveb, a my jsme byli bohatí. A ony modlitebny byly vyzdobeny zlatem a stříbrem, a my jsme zde uctívali mnoho dřevěných bohů a nepodléhali pokušení.

4  A bylo to známo i cizím lidem, kteří to viděli, a které to dráždilo a bylo proti mysli, a proto naši předkové neměli klidu. Přicházeli sem lidé různých řemesel a obchodovali na tržištích, a tam ulpívalo bohatství, a tam se odváděly daně vojínům.

5  I říká se, že ta zem nám přestala být milá mimo jiné kvůli válkám a těžkému živobytí. A tehdy jsme odešli od Karpatských hor ke Kyjevu. Ale i tam jsme žili v zášti se zlými pohany. Tam jsme zpívali, že jsme Rusi, a opěvovali někdejší slavné dny. A dochovaly se nám ty písně o nádherném žití ve stepích a o slávě předků převzaté od našich otců.

6  A tu odvedl vojvoda  Bodrič2  Rusiče  do  Goluně a po smrti obdržel hodnost v chrabrém Perunově vojsku. Na to nikdy nezapomeneme, neboť jsme syny našich otců a chováme památku na ně v lásce. A hovořili jsme o nich, jelikož nás posilovali, a ta síla v nás pochází od nich. I sklízeli jsme obilí, vázali snopy a říkali,  že  pocházíme  od  těch,  kteří o nás pečují.

7  Neměli jsme tehdy své svatostánky a modlili jsme se před studnami a prameny, kde tekla živá voda. A tam přebývá kouzlo a draví vlci se tam neukáží.

 

 

  1. Rozplaň se zrodila poblíž Goluni. Válka Vendů s Berigem na Slunce západu (I. - II. stol. př. n. 1.), kvůli které Slovani odešli z Karpat.

 

1  Za starých časů bylo rozhodnuto, abychom se spojili s jinými a vytvořili velikou říši. Naše Roxolaň se zrodila poblíž Goluně, kde vyrostlo na tři sta našich měst  a vesnic  –   dubových   domů   s ohništi. A tam je také náš Perun, i naše země.

2  A hle Pták Matka Sva zvěstuje svou písní Onen Den. A my jsme čekali, kdy ten Čas nastane, kdy se roztočí Svarogova Kola3. Podle písně Matky Svá ta doba nastane. I vyprávěla nám Matka Svá o tom, co bude.

3  A říkala:

— Braňte dobře naši zem!

4  A tak Venedy, kteří odešli k Západu Slunce, a tam ořou před nepřáteli zem, a jejich víra není pevná, porazil vojín Bor4. Ten osobě říkal, že je silný, a jeho lidé těm slovům věří. Ale my nejsme pošetilí hlupáci a neuvěříme tomu, dokud se nepřesvědčíme u na vlastní oči.

5  Venedi! Vraťte  se  do  našich  zemí  v starobylých stepích! A pohleďte na zoraná pole, která byla před našim příchodem z Pětiříčí a Sedmiříčí chudá, a která vám odňali násilím Dasuňové5!

6  A když se k nám žene Oheň  Semargl, obraceje Goluň ve spáleniště,  Pták Sva promlouvá takto: „Bohové, polévejte a deštěm dštěte! Neboť ta země je chudá  a zpustošená,  a zdupaná  kopyty  koní. A tak pohané loupí vaše syny, když se tudy ženou na svých koních.“

7  Ó, Bohové moji! To Bohové posílají sem do stepí ty Dasuně, protože jsme přestali uctívat Bohy. A my je musíme poslouchat. Avšak neposlouchat tak,  jako za časů Antů. Ti Antové mnohé sráželi mečem, a nyní jsou sami pochováni a leží v rakvích na pohřebištích, která jsou nám cizí, a která se staví jinačím způsobem.

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola IV.

 

Roxolaň, Ostrogótské království a bosporská říše

 

 

  1. Boj se světem přízraků – s Naví a s bosporskou říší1 (I. st. př. n. 1.). Vzpomínka na neštěstí z roku 63 př. n. l.

 

1  I bylo spatřeno ve světě přízraků toto: z prazvláštního draka tam vystoupil ohnivý mrak. A ten zaha­lil zemi, a z ní tekla krev. A Drak ji lízal.

2  V tom přišel   Silný   Muž,   a rozsekl   Draka   vedví a zd draka se najednou stali dva Draci. I ťal ještě jednou – a objevili se tu Draci čtyři. A ten Muž zaúpěl k Bohům, aby mu přišli na pomoc.

3  A oni sestoupili  na koních  s nebe  a toho  Draka

zabilii, protože jeho síla nebyla lidská, nebyla ani Božská, nýbrž černá.

4  A ten Drak –  to jsou nepřátele přicházející z jihu. Jsou to bosporští bojovníci, kteří zapomněli, jak je naši dědové poráželi v bitvách.  Chtějí,  aby naše země připadla Řekům, ale my ji nedáme, protože je naše, a my se jí nevzdáme. A ten dračí výtvor je naše zkáza,

5  Musíme se bít a položit životy za naši zem. Ta se rozprostírá od nás až k Polanům a Dregovičům, a Rusům a sahá až k moři a horám, ke stepím půldenním. A to je Rus. A pouze od Rusi se nám distávalo pomoci, protože jsme Dažbogovi vnuci.

6  I vzývali jsme Patara Dyje, jenž dští oheň2. A ten poskytuje Matka Sva, to Ona přináší našim praotcům slávu na Svých křídlech. A my Ji opěvujeme v našich písních u večerních ohňů, kde vyprávíme starobylými slovy o naší slávě, o našem svatém Sedmiříčí, kde jsme měli svá města, a kde bojovali naši otcové.

7  A tu zem jsme opustili, jdouce k jiné zemi, kde se teď musíme udržet. A za starých časů jsme vybojovali svou Goluň. A v té zemi jsme vystavěli města i a vesnice a ohniště.

8  Omyjme svá těla, i své duše, aby Roxolaň, kde se lidé přeudatně bijí a nahánějí příšerný strach nepřátelům, byla čistá.

9  Neboť naše ovce chodí až ke Kisekovým3 zemím. A tam je země Odinova4, jenž k nim přešel od nás. A tam se přinášejí oběti na jiný způsob. A tam jsme byli za starých dob, a tam jsme bojovali. A uzřeli jsme tam ruku, která nám hrozila, a viděli Krutého Odina, který bažil po krvi. A my ji prolijeme na svou Ruskou Zem.

10 V ruských městech na nás úpěnlivě volají kameny, a my jsme se rozhodli jít a bít se na smrt za Ruskou Zemi…

11 Uctěte památku mého syna, který pro ni zemřel...

 

 

  1. Boj Rusů s Řeky a Dasuni: Dáky a Góty (I. - III. st. př. n. 1.)

 

1  Skytové a Surenžané, naši předci, pásli deset věků skot a vlastnili oranice. A Řekové nám naši úrodu uloupili a tak si žijí blahobytně oni.

2  V Suroži nad námi bude světlo. I my kráčíme tam, kde vidíme hořící zem. U Mořské zátoky obracíme každičký den své zraky k Bohům, kteří jsou tím Světlem. A Jemu dáváme jména Perun, Dažbog, Chors, Jar, i jiná jména. A tak pějeme slávu Bohům i žijeme z milosti Boží dotud, pokud máme život.

3 V Suroze byli naši nepřátelé, kteří se plazili v podobě hadů a vyhrožovali nám bolestmi, smrtí, a ztrátou života. A všem se jim zjevil Silný Bůh, a srážel je mečem - bleskem, až vypustili ducha.

4  I svítí na nás a k nám Surja, a všichni nejdříve spatřili, jak slávu Surji zastírá Did Odin. A ten Odin je zlý. A od něj pošlo zlé Ďasovo plémě. A to zlé plémě přepadlo naše předky. A když podnikli ten přepad, mnozí odešli a zemřeli.

5  I doputovali Tiverci až k modrému moři a k Suroze, a řekli vám:

— Jak si sami pamatujeme, za starých dob se Antové spojili, aby se ubránili pohanům. A bylo také prolito mnoho krve a na ní stojí Rus, jelikož jsme prolili svou krev, a tak už to zůstane do konce veků. Z naší země vzešly slovanské kmeny a rody. A my jsme uctívali Bohy, a nikdy jsme Je o nic neprosili, jen opěvovali Jejich sílu. A také jsme uctíva­li našeho prapředka Svaroga, který byl, jest a bude již navěky naším vůdcem.

 

 

  1. Války s Kelty a Řeky (I. -III. st. n. l.)

 

1  My samotní jsme potomky slovanského rodu, který přišel k Ilyrům, aby se spojili v Rus až do příchodu Gótů5.

2  A tak tomu bylo po tisíc let6. I zaútočili na nás Keltové se svým železem, a porazili nás7. I obrátili jsme se ke Slunce západu, a začali třímat pluh a meč pevnou rukou. I naháněli jsme strach, i viděli jsme hřbety nepřátel, kteří se vzdalovali od našich zemí.

3  Avšak Ilyrové, vidouce to, nebili se až do svého konce8, aby dočista nezahynuli. Proto Ilyrové nechtěli brát železo do svých rukou a bít se s nepřáteli, jelikož by pak jejich národ nutně zmizel, a jiní by se stali jeho pokračovateli.

4  Tu zahřměl v Modré Svarze hrom – to my jsme vylétli proti nepřátelům, jak rychlé vlaštovky. A neřinčeli jsme peřím, ale novými meči. A Rusové by měli jiný cíl, kdyby Skytská Step byla na naší straně9. Avšak nyní každý, kdo se potuloval po té stepi, se na nás rozzlobil. Avšak naše krávy se tam přece musejí popásat, a musejí tam žít naši příbuzní. A tak včera to byli Keltové, a dnes Varjagové a Řekové, kterým se říká Heléni. A oni si myslí, že jejich vojáci budou od nás vybírat daně.

5  Bij se, Ruská Země! Braň sama sebe! Aby tomu nebylo jinak, neboť nelze dopustit takové neštěstí. Nepřátelům se nesmí dovolit, aby ti nasadili chomout, aby řídili vůz a ty abys táhla káru v tu stra­nu, kam chtějí cizí vládci, my si to však nepřejeme.

6  A k tomu, kdo se nenechal poučit těmito slovy, přijde samotná veliká Žala s Karnou. I udeří nebeský hrom. Aby takového srazil k zemi a on se již více nezvedl.

7  Našimi vládci jsou jenom Chors a Perun, Jar, Kupala, Lada, Dažbog. A kdykoli přicházel Kupala s věncem uvitým z větví zelených, květů a plodů, spočívajícím na Jeho hlavě, ihned jsme museli uhánět   na koních  daleko  podél  řeky Něpry k Rusi. I nemysleli jsme na svou smrt, a žili jsme svůj život na překrásných polích.

8  Bije křídly Matka Sva - Sláva a říká, abychom šli

do bitvy. A musíme jít do cizích zemí. A na hostinu

avšak nikoli proto, abychom tam jedli chléb hutným sádlem, ale abychom spali na vlhké zemi a jedli zelenou trávu, dokud nebude Rus svobodná a silná.

 

 

  1. Našim prarodičům pomáhali Keltové Ilyrové (I.  st. n. 1.), když táhli na Řeky a Dasuně

 

1  Osiřela naše města, a nejstarší muži našeho rodu již nevolí nové stařešiny, aby se ujímali vlády. A nestojí za to ani o tom mluvit. A plýtvat silami na nečekané starosti. A trápit se a prolévat kvůli tomu slzy.                                                                

2  I bila křídly Matka Sva - Sláva. Tím nám věštila těžké časy –  sucho a dobytčí mor. A my jsme tomu věřili, protože to vyřkli praotcové, kterým pomáha­li  Keltové10. A tak jsme přicházeli za Kelty a oni nám po sto let poskytovali pomoc. Stejně jako Ilyrové,  neboť Ilyrové jsou  s námi spřízněni.  A tak Rod    Rožanič    nás    choval    v otcovském    srdci a chránil před nepřáteli, které jsme nyní porazili.

3  A tak jsme prosili Bohy –  naše ochránce. I stane se tak, neboť Jasuň stojí při nás.

 

 

  1. Markomanská válka (rok 160 n. l.). Války s pohany a kostobokými, odchod k Lechům (rok 50- 250 n. l.).

 

1 A tak pohané odešli na půldenní stranu a zanechali nás samotné. A my jsme se vydali tam, kam se vydává skot a naši býci. I spatřili jsme, kterak k nám letí veliké hejno ptáků. I létaly nad jídlem kavky a vrány, a bylo ve stepích hodně potravy, jelikož nás přepadlo plémě kostobokých11.

2  I otevřely se mnohá rány a byla prolita krev. Ti náhle stínali svým nepřátelům hlavy, a ty pak jedly vrány.

3  A tak se Stribové prohánějí po stepích, a bouře duní a neutichá až do půlnoci. Ta veliká bitva nebyla bezpečná. Pohani a kostobocí se sveřepě bili a prchali velice rozlíceni, aby kradli naše býky. A tak ten zápas trval dvě stě let. A naši předkové se vydali k Lechům a tam se usadili sto let před Hermanarikovými Góty.

 

 

  1. Válka s císařem Traianem (rok 97-105 n.l.)

 

1  Připomeňme si, jak byli našimi předky poraženi římští orlové poblíž ústí Dunaje, kidy Traianus12 přepadl Doudleby. A tehdy zaútočili naši otcové na legie a rozbili je. I stalo se to tři sta let před naším Busem, a to musíme uchovávat v paměti.

2  A nesmíme se podrobit Rurikovi, jako jsme se dříve nechali podrobit jinými. Měli jsme vlastního knížete a odváděli jsme mu poplatky, a tak již budeme činit provždy. Ani Římané, ani Heléni nám vládnout nebudou! I tak tomu bude navěky.

3  To Doudlebové o nás říkají, že jsme jejich bratři. A to je ryzí pravda, jelikož jsou stejného původu, jako my samotní. A my si dobře pamatujeme, jak Traianus utrpěl porážku od našich předků, a legionáři byli zajati, aby odpracovávali daně na našich polích.

4  I pracovali na nás Římané deset let, a potom jsme je propustili

5  A ti Římané říkají, že jsme barbaři! A na druhé straně opět Řekové říkají, že jsme barbaři! Tak tu máme dva dravce, kteří si brousí zuby na naše země. Avšak tato zem je ta, kterou jsme dobyli mečem, a tato zem je zkropena naší krví.

6  Tento Traianus byl pět set let před Góty13. A tak jsme si až do dnešního dne říkali, že náš boj nepřestane, do konce našeho života. A my se postavíme za naše životy s mečem v ruce. A to nám říká korouhev, a ta korouhev pochází od našich otců14.

 

 

  1. Římané přijeli s vozy v železné zbroji. Války s Řeky a Římany (I.-IX. st. n. l.)

 

1  A tu Římané při pohledu na nás pojali nedobré úmysly. I přijeli se svými vozy  v železné zbroji a přepadli nás. A proto jsme se jim dlouho bránili a zaháněli je od naší země. A Římané poznali, jak si ceníme vlastních životů, a proto nás nechali na pokoji.

2  A v té době si od nás usmyslili vybírat daně v Chorsuni Řekové. A dlouho jsme se vzpírali našemu otroctví, a ten ukrutný boj a nesvár trval po třicet let, a potom nás nechali na pokoji.

3  A Řekové tehdy navštívili naše tržiště a řekli nám: „Vyměňte své krávy za masti a stříbro, které potřebují ženy a děti“.

4  Tak jsme měnili pluhy za jejich potravu. Potom u nás Řekové začali hledat slabinu a pokoušeli se od nás vybírat poplatky. Ale my jsme se jim nepoddali a nevzdali jsme se své země, stejně jako jsme svou zemi neodevzdali Traianovým Římanům. Jen aby síly Dažbogových vnuků, kteří byli znepokojeni ozbrojenými nepřáteli, nedošly úhony od Obidy.

5  Stejně jako naši otcové, tak ani my dnes nezasluhujeme hany, neb jsme se bili meči na břehu Modrého moře s Góty, a tam jsme nad nimi zvítězili15.

6  Zní pochvalná píseň z Matčiných úst. Matka je překrásný pták, který přinesl našim prapředkům do domů oheň, a také přijímal beránka.

7  Nad Góty, naším trápením, jsme zvítězili silou. A musíme do nepřátel rubat a zostouzet je jak nečisté psy.

8  Pohleď, můj lide, jak jsme ušetřili jiné národy. A nechybili jsme, když jsme se poté, co utržili rány, nespěchali přestrojiti. Sami jsme vyháněli nepřátele a tak se vystříhali neštěstím a náš život se změnil, protože jsme sami bojovali za sto měst a neopouštěli je. I postihla nás přetěžká porážka. Ale i když jsme museli tisíc pět set let překonávat mnohé bitvy a sváry, přeci jsme zůstali naživu díky sveřeposti a obětavosti jinochů a vojevůdců.

9  I vznesli jsme prosby k Jasuni, a Indra kričel za námi, stejně jako kráčel za našimi otci na Římany v Traianově zemi. A nic by se nestalo, kdyby na tu zem vedli naše bojovníky Varjagové, neboť jsme je mohli vésti i my samotní.

10  O tisíc let jsme odráželi Římany a Góty. A na ant­skou Suru, která byla s námi, nikdy nezapomene­me...

 

 

  1. Matka Sva pěje slávu bojovníkům, kteří padli Rímanů nedaleko Dunaje vedle Traianova valu10

 

1  I věděli jsme, že se ruský národ musí shromažďovat v desatera, a desatera ve sta, aby přepadl nepřátele setnul jim hlavy. A pak ti zlí padnou k zemi, dravá zvěř, po tom, co je požere, zdechne.

2  Tekou po Rusi veliké řeky, a zurčí mnoho vod,  a zpívají o tom, co se událo velmi dávno. O těch bojarech, kteří se nebáli jít ke Gótským polím, a po mnoho let bojovali za ruskou svobodu, o těch,  kteří nešetřili ničeho, dokonce ani svého života, tak o těch hovoří Beregiňa.

3  I bije křídly Matka Sva - Sláva, a zpívá těm po­tomkům, kteří nepodlehli ani Řekům, ani Varjagům, a zpívá ten Pták bojovníkům borusínským, kteří padli rukou Římanů podél Dunaje vedle Traianova valu.

4  A ti položili své životy na přímé cestě k tryzně. A Stribogovi vnuci se nad nimi veselí, a na podzim je oplakávají, a za studených zim nad nimi naříkají na obětních schodech. A dívenky - holubičky říkají, že padli důstojně a nepřenechali svou zemi nepřátelům, nýbrž svým synům. A tak my jsme jejich potomci, a nenecháme se připravit o svou zemi, nedáme ji ani Varjagům, ani Řekům.

5  A tu k nám přišla Rudá Zora, jak dobrá žena, a dala nám mléko, aby se zdvojnásobila naše tvrdost a síla. Neboť Zora zvěstuje východ Slunce. A také jsme slyšeli, jak jede tryskem posel na koni k slunce západu, aby poslal Zlatý Člun k noci, aby byl Zlatý Člun tažen krotkými Voli po modré stepi.

6  A tam se Slunce uloží na noc k spánku. A když se již den chýlí k večeru, objevuje se druhý jezdec ten praví Slunci, že Vůz i Voli jsou připraveni očekávají Je na Mléčné dráze, a že se Zora rozlila po stepi, a zavolala Matka, aby si Sva pospíšila ...

 

 

  1. Přišla Rudá Zora. Řekové říkají zlé věci, avšak my dobyli Slávu.

 

1  A tu přišla Rudá Zora, navlékajíc na svůj háv drah­okamy. A my jsme ji srdečně vítali – jako Rusiči, a nikoli jako Řekové, kteří neznají naše Bohy a při své nevědomosti říkají zlé věci.

2  Ale my jsme si vydobyli Slávu – a tu slávu jsme osvědčili na nepřátelském železe, když jsme na nepřátele útočili meči, které ještě stále zůstávaly měděné. A všude se roznesla ta sláva. A Alani, jedoucí tryskem na koních, se zastavili, a potom všude Rusech vykládali: „Oni by nezačali zabíjet, kdyby to to nebylo nutné, neboť ti Rusové jsou stepními bojovníky. Avšak Řekové bojují kvůli své žádostivosti. A nedávají chléb tak jako Řekové, kteří be­u, avšak sami se na dávající ve skrytu duše zlobí“. A tu slávu hlásají orli do všech stran, neboť Rusiči jsou svobodní a silní ve stepích.   

 


 Komentáře...