Zamyšlení o moudrosti přírody a času dozrávání ovoce
Moudrá řeč stromů....
Sedím a sleduji, jak v dálce plynou mraky, které střeší kopce s moudrými stromy v zelených oblecích. Však také mají čas na moudrost, neboť pevně stojí dlouhá léta nad vším tím živím a pomíjivým, pozorujíce vše vyslovené. Ano, oni jsou strážní věží pravdy a konání. Jim není možné lhát ani hrát. Oni skutečně ví...
Sedím a přemýšlím, jak větry s těmi stromy kymácejí. Jako by to byla sinfonie. Jaká toť krása!
Sedím a přemýšlím a stále hledím před sebe, jak větry přicházejí a odcházejí a ty stromy tam trpělivě a moudře stojí. Nehybně a v klidu. Nediví se ničemu, protože ví...
Zavřel jsem oči a zhluboka jsem nadechl...
V tom okamžiku jsem zaslechl jejich moudrou řeč. Sice v dáli, zato řeč jasnou a zřetelnou. Nebylo možné nerozumět. Byl to dech nesmírné lásky a klidu, pohlazení od rodné matky. V tom dechu bylo vše skutečné, celá pravda...
Otevřel jsem oči a šeptem se zeptal: "Stromy, moudré a jsoucí, přírodo, proč cítím z tvého dechu nesmírnou lásku, i když ti - Já - člověk, tolik ublížil?..."
A příroda řkoucí: „Copak může matka nemilovat své dítě? Copak je možné neodpouštět tomu, kdo byl zrozen z čisté lásky? Každý stromek se musí nejdříve naučit trpělivosti a pochopení, co je milovat. Musí dobře růst, až se objeví první květy plodů. Co pro jednoho chvíle, pro jiného věčnost. A když strom stále dobře roste, teprve pak nastane ten pravý čas sklizně. Ne dříve, ne později, můj synu...!"
Stále sedím a do očí se mi vlily krůpěje slz. "Má moudrá matko, ale já chci být tvým dítětem, milovat tě a při svém růstu ti neubližovat... Teď však vidím tvé slzy bolesti, jež ti způsobuji..."
A příroda řkoucí: „Vše je dobré, tak neměj strach. Má-li matka trpět porodní bolestí tak proto, že tak psáno jest. Tak nepobírej moji bolest k té tvé a dopřej každému svého poznání.“
Ulehl jsem do zelené trávy a upřeně se zahleděl do oblak. Pak pohladil jsem rukou to sametové lože a usmál se... "Tedy pravíš, že sklidím vždy své ovoce?..."
A příroda opět řkoucí: „Abys dobře sklidil, musíš zasít a o sémně se dobře postarat a ze všeho se poučit. Musíš dobrým hospodářem býti, nestačí jen planá slova, zloba netrpělivosti či malost strachu. Tvá cesta vždy bude pokračovat. Nakonec žádného stromu není, co by nevyrost. Možná bude spálen, ale opět povstane, své semeno zapustí a moudřejším stromem se stane. Toť poselství věčného života a poznání k moudrosti. Pamatuj, vše má svůj čas, který nedržíš v ruce, jen v srdci…“
Atak jsem se s klidem ve své mysli postavil, zhluboka jsem vdechl ten moudrý dech a s vyslovil nahlas sdělené poselství.
„Lide rozdělený, matko milovaná, je čas vyrůst a státi se dobrým hospodářem, abychom z popela povstali, o sémně se dobře starali a v srdcích svých vzácné plody sklidili. Jsem hrdý Čech rodu slovanského, nikoliv s myslí povýšenou nad jinými, ale s přesvědčením o poslání, které spojí rozpojené a probudí neprobuzené. Toť náš společný úděl i dar. Slyš můj milovaný lide o pravdě vyslovené…“