Epizoda čtvrtá: Odpověď nebo indicie…

Sedím a přemýšlím. Dívám se před sebe a s pomalým dechem mírně pochybuji hlavou sem a tam. Ano. Je mi čtyřicet a stále se mi nedaří měnit svět k lepšímu…

Vzpomínám si na první plánovanou demonstraci v roce 1990, kdy jsem ještě jako školou povinný s kamarády Berťákem a Dejvem malovali protestní plakáty proti pokračující povinné výuce Ruského jazyka. Pamatuji si na svůj první vášnivý proslov na studentské radě domu mládeže, za který jsem dostal zákaz účasti na všech budoucích schůzích. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem s taťkou tajně poslouchal rádio Svobodná Evropa a jak záhy slavil sedmnáctý listopad. Vzpomínám si na mnoho okamžiků, kdy jsem měl pocit vítězství nad lidskou hloupostí, aby ji záhy vystřídalo zklamání z nové trapnosti…. Tehdy přišlo první mé sebeuvědomnění…

Mé první sebeuvědomnění…

To, co se zdá býti ideálním pro mě, nemusí být ideálem ostatních. A to nejen v tom špatném, ale také v dobrém…

A teď sedím a přemýšlím. Vlastně teď často přemýšlím. Obzvlášť posedních pět let o tom, o co v tom životě vlastně jde. Přemýšlím, proč vždy, když si myslím, že se alespoň malinko blížím k pochopení podstaty bytí, vždy se stane nějaké nové či nečekané překvapení. Vždy. Jako by ta cesta neměla konce. Jako by tu cestu k pochopení někdo prodlužoval. Jako bych hledal poklad, ale vždy našel jen další indicii k dalšímu a dalšímu kroku.

Sedím a přemýšlím o smyslu svého života, proč když se snažím něčemu pomoci, tak třetí bytost to mnohdy vnímá jako ublížení. Co lidi vede k tomu, že druhé zraňují? Proč se prostě neobejmeme, přátelsky nepoplácáme po ramenou a bez záště nepokračujeme dál v cestě životem? Proč to nedokážeme a raději volíme cestu pomsty, útoku, boje a nenávisti? Proč k druhému často dobrovolně volíme nenávist? Vždyť je přece jednoduché zavřít oči, zhluboka se nadechnout, pousmát se, hodit problém za hlavu a žít dál prožitkem okamžiku… Proč tomu to není pravidlem?

A jak sedím a přemýšlím, odpověď je mi dána… Ano, věřte přátelé, nebo ne, skutečně mi došla odpověď na onu závažnou otázku, proč mnohdy volíme jako lidé destrukci před tvořením, proč se dějí věci tak, jak se ději? Chcete prozradit její odpověď? Dobrá, slibuji, že dostanete svoji odpověď, ale má to jeden háček. Jaký?

Jelikož je důvod naší existence, podstata našeho žití, důvodem dění, k odpovědi musíme dozrát. Jako když je zaseto semínko stromu, ze kterého se po letech stane statný strom a následně rašelina. Chvíle, kdy dostaneme odpověď závisí na míře našeho duchovního a duševního vývoje. I kdybych teď proto slovy odpověděl na onu otázku, pak věřte, že byste jí prostě nepochopili. Tak jest dáno. Proč?

Proč?

…. Kdybychom odpověď všichni znali a skutečně pochopili její význam, žili bychom v naprosto v jiné realitě. Ale protože tomu tak není a my žijeme v naší současné realitě, protože to tak má být, pak nejsme na odpověď ještě připraveni a musíme k ní dozrát. A vše, co se děje kolem nás, je cesta k té odpovědi. Dokonce i to, že nás tato otázka vůbec nezajímá…

Sedím a přemýšlím… Že by jen další indicie?