Splněná předtucha

Předmluva: Povídku jsem napsal v roce 1993 a vznikla na základě skutečné jízdy vlakem. Osoby a čas se skutečně odehrál, pouze jsem si domyslel příběh. Povídku uvádím v původním formátu, protože je k ní vázáno mnoho nostalgie a chtěl bych jí věnovat třem dívkám, které mi tenkráte cestu vlakem velice zpříjemnily.

Splněná předtucha

Je neděle, sedm minut po osmnácté hodině a zvuk píšťalky pana průvodčího oznámil posledním opozdilcům odjezd vlaku, ve kterém jsem naleznul také i já své dočasné útočiště. Konečně! To je ale počasí. Psa bych ven nevyhnal. Takovou chumelenici už dlouho nepamatuju. Zabouchnutím dveří vlaku jsem dal konečně symbolické „sbohem“ tomu bláznivému nečasu. S jízdenkou v ruce jsem si vyhlédnul místo ve vagónu a usadil se v blízkosti okna. Můj zasněžený průhled nečistým sklem mi oznámil, že i tohle lze považovat alespoň za malé vítězství nad přírodními živly. Vlak se dal pomalu do pohybu.

Oprášil jsem si svoji batožinu od sněhových vloček a dočasně ukončil jeho službu prudkým výhozem na místo určené pro zavazadla. V týž okamžik mnou otřásl nepříjemný pocit, jako by mě někdo polil horkou vodou. V zápětí jsem zaslechnul za svými zády dívčí pláč. Prudce jsem se otočil, ale nikdo tam nebyl.

„ Co to sakra je?“ rozhlížel jsem se zmateně kolem sebe, abych přišel tomu úkazu na kloub. Nic zvláštního se však dál nedělo. Proto jsem se posadil a otevřel knihu. Po chvíli se však děsící zvuky opět ozvaly. Odhodil jsem knihu stranou, vymrštil se a zmateně se kolem sebe rozhlédnul. V tutéž chvíli se dveře vagónu otevřely a do vozu vstoupily tři nádheré dívky. Zasněně jsem se zahleděl především na jednu z nich. Z blaženosti mě však opět vytrhnuly ony divné zvuky. Přepadl mě pocit úzkosti.

„ Tak dost!“ křiknul jsem, až si toho všimly i ty holky. Nastala trapná chvilka ticha. Připitoměle jsem se na ně pousmál, pozdravil je a pohotově jim nabídnul koláč od své maminky. Rozesmály se a namítaly, že takhle bláznivě se s nimi ještě nikdo neseznamoval. Vlastně ani nevím jak, ale nakonec jsme skončili v mém boxu. Tedy já, Lenka, Petra a Silva. Tak se ty tři holky jmenovaly. Bydleli v Ostrově nad Ohří a řeknu, už dlouho jsem nenarazil na tak bezva partičku. Jednoduše řečeno, bylo mi s nimi prima. A to i proto, že nepříjemné zvuky zmizely a cesta rychle ubíhala…

Počasí mělo stále svoji hlavu. Chumelilo, že nebylo vidět na krok. Vlak začal zpomalovat, až zastavil ve stanici Sokolov. Po krátké pauze následoval zvuk píšťalky, načež se vlak dal opět do pohybu. Usmál jsem se na Silvu. Moc se mi líbila. Probral jsem s ní všechno možné. A právě ve chvíli, když jsme si vyprávěli zážitky z ostrovského klubu Domino, začaly se mé nepříjemné pocity vracet. Znejistil jsem. Co to semnou dneska je? Doufám, že na mě neleze nějaká chřipka. Tenhle týden mě čekají tři písemky, takže ani vlastní smrt by mi neoprošla. Musel jsem okamžitě odběhnout na toaletu, abych moji náhlou nevolnost veřejně neventiloval. Naštěstí jsem to ale stihnul. Když jsem se vrátil zpět na své místo, byl jsem bledý jako stěna. Napadlo mě, že jsem asi něco špatného snědl, proto holky začaly pitvat mámin koláč. Ale to bylo spíše z recese. Při pohledu na mé hodinky jsem se podivil, že jsou už tři minuty po tři čtvrtě na sedm a my nedorazili ještě ani do Kynšperka. Silva mě ale opravila, že mi jdou špatně hodinky, protože je teprve půl sedmé a šest minut.

„ To není možné…“ zamítnul jsem její názor a opakovaně se podíval na ciferník. Strnul jsem. Hodinky skutečně ukazovaly osmnáct hodin a třicet šest minut. Byl jsem z toho v šoku.

„ Proboha. Asi opravdu začínám bláznit…“ pomyslel jsem si a nevěděl, co si počnu. Následovala rušná debata o mém zdravotním stavu. A tak jsem se tedy smířil s tím, že to bude nejspíš opravdu chřipka.

Náš vlak mezitím vjel do tunelu, ale vnitřní osvětlení vagónu tomu nedalo znát. Můj pocit tísně se zesílil. Následoval nepříjemný zvuk skřípajících brzd vlaku s bezohlednou brzdnou setrvačností…

Pííííííííííííííííííííííííííííííííííííííískřřřř…

Brzdný tlak Silvu odhodil přímo na mě a já ucítil tvrdý úder.

Aoůůůůůůůůůůůůůůůhřřřřřřřřřřřř…

Pak následoval ohromný neustávající náraz. Všude kolem praskala konstrukce, sypalo se sklo a byl slyšet ohlušující jekot okolních cestujících. Když zhaslo světlo, bylo vše ještě děsivější.

Ráááááááááááááářřkřkřkřkřkřk…

Po několika hrůzostrašných vteřinách nastalo ticho……………………………………………………

S bolestí jsem se snažil vyprostil svoji zaklíněnou ruku ze sevření zdemolovaného sedadla. Když se mi to konečně podařilo, okamžitě jsem vyrazil pomoci dívkám. Ale nebylo to jednoduché se pohybovat ve zdemolované kabině v téměř absolutní tmě a za studícího větru.

„ Silvo!“ zavolal jsem v bolestech několikrát její jméno. „Ozvěte se někdo! Kde jste?“

Nikdo se však neozýval. Všude kolem byl jen slyšet nekonkrétní nářek o pomoc. Bylo to hrozné. A ta zima. Necítil jsem zimou konečky svých prstů. Z puklin vagónu se na mě v mírném větru valily mračna vloček padajících z nebe. Zoufale jsem pohlédnul puklinou vlaku do nebe a několikrát se zhluboka nadechnul. Nepříjemné ticho však záhy přerušil praskot a skřípot obklopující konstrukce. Pocítil jsem pod nohami pohyb. Ohromná síla mě odmrštila a já ztratil vědomí. Vagón, ve kterém jsem se nalézal, se utrhnul a zřítil ze srázu, kde se pak zastavil na zasněženém poli. Ztratil jsem přehled o čase, jménu i bolesti. Zkrátka o všem.

Mé bolesti definitivně utichly a já se konečně cítil příjemně, jako bych se v tu chvíli vznášel. V dálce slyším zpívat ptáky a cítím příjemnou vůni posekané trávy. Co se to vlastně stalo? Je to snad nějaký sen? Zem se pode mnou legračně točila a já stále cítil nádhernou vůni květin a slyšel podivný zpěv ptáků. Začalo mi pískat v uších a vše najednou ustalo. Přede mnou se objevilo teplé oslnivě bílé světlo, které vyzařovalo z neproniknutelné tmy. Stále jsem se vznášel, jako bych nic nevážil. Chtěl jsem se podívat, odkud to světlo září. Cítil jsem, jak mě naplňuje energií a chutí do života. Chtěl jsem jít za tím pocitem. Tam, odkud vycházela ta dobrá nálada. Tam, kde jsem se cítil tak bezpečný… Náhle se však přede mnou objevila propast a ta byla stále větší a větší. Nelíbilo se mi to. Snažil jsem se ze všech sil uniknout, ale marně. Propast mě pohltila a já padal. Křičel jsem z plných plic jako o život. Bylo tam málo vzduchu. Dusilo mě to. Pokoušel jsem se zachytit zdi, ale při každém pokusu se zachytit, jsem dostal od nárazu bolestivou ránu. Znovu mě oslepilo světlo a já zaslechnul lidské hlasy. Začal jsem pomalu rozpoznával obklopující postavy.

„S…il…va…“ vyslovil jsem s obtížemi. V tu chvíli mě někdo uchopil za ruku. Snažil jsem se zaostřit pohled a pak jsem ji spatřil. Byla to ona, Silva. Usmál jsem se šťastně a usnul.