Vystupovat, stanice průšvihů

Předmluva autora k příběhu…

Dnešní uveřejněná povídka vznikla v roce 1995 při mé cestě autobusem z Karlových Varů do Plzně. Má krásná neznámá cestující v autobuse skutečně cestovala a já se pro ni snažil během cesty napsat nějaký příběh, abych ho vyměnil za její telefonní číslo. Vše ale dopadlo jinak. Když jsem měl příběh rozepsaný, děvče si sundalo sluchátka a se zájmem se dotázalo, co to dělám. Odpověděl jsem, že pro ni píši příběh, protože se mi líbí. Ona mi však odvětila, že kluka má, takže z toho nic nebude. A tak skončil příběh Kamila a Lucky bez happyendu.

Vše ale má i jiný rozměr. Když jsem po letech příběh našel ve svém „šuplíku“, nestačil jsem se divit jeho nadčasovosti, protože v roce 1995 žádné extrémní nebezpečné situace nebyly. Dovolte mi tedy tímto příběhem zavzpomínat na krásnou a neodolatelnou Lucku a můj zvláštní nadčasový námět té doby.

Vystupovat, stanice průšvihů.

Bylo něco kolem šesté ráno, když zazvonil můj žlutý budík. Řeknu vám, vůbec se mi nechtělo z postele. Ani už nevím jak, ale po chvíli jsem přešlapoval v šíleném mrazu tmavého podzimního rána na zastávce a sledoval přibližující se autobus MHD. Ten zastavil a já se prodral chumlem tísnícího se davu do jeho útrob. Autobus se dal do pohybu a než jsem se stačil nadát, už jsem se zase tlačil ven na zastávku meziměstské dopravy, abych se po vzoru jiných popral v tlačenici o výsadu, cestovat autobusem v tuto děsivou ranní hodinu. Byla to ale také chvíle, která přála připraveným. Těm, kteří nevsadili na náhodu, ale zakoupili si místenku. Takovým, jako jsem byl jáááááá.

Mávnul jsem řidičovi před očima místenkou a namířil k nejbližšímu volnému sedadlu. Rychle, s obratností geparda, jsem obsadil své číslem předurčené místo. Sedadlo vedle mne bylo již obsazeno velice sympatickou blondýnkou, která poslouchala se zavřenýma očima nějakou muziku. Pohodlně jsem se posadil, abych se co nejdříve mohl věnovat činnosti, ze které jsem byl ráno tak bezohledně vytržen. Uličku pak naplnilo ještě několik málo šťastlivců, kteří dostali šanci odcetovat. Pak jsem ještě zahlédnul, jak se řidič pohodlně usazuje ve své sedačce a jak úsměvem dává najevo lhostejnost ke zbytku cestujících, kteří zůstali za dveřmi autobusu na pospas osudu. To, co se však mělo již za pár minut odehrát, by mě nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu.

V rytmu bručícího motoru jsem přemýšlel o krásách budoucích plánů, když v tom jsem si uvědomil, že mi něco tvrdého neustále bouchá o mé rameno. Pootevřel jsem tedy oči a spatřil postávajícího muže. Otočil jsem se směrem k rameni, abych zjistil příčinu mého rušení a polilo mě horko. Ta věc, co mi zavazovala o rameno, byla zbraň. Nenápadně jsem otočil svůj pohled zpět. Hlavou se mi prohánělo tisíce atomových myšlenek. Když v tom mě polilo ještě větší horko, protože o kousek dál v uličce postával jiný muž a pohrával si v náprsní kapse své bundy s rukojetí čehosi. Opatrně jsem pohlédnul do tváře onoho muže, ale ten se díval stále před sebe a nejspíše si ani nepovšimnul, že o jeho zbrani vím.

„Proboha!“ hrklo to ve mně. „Teroristi! Do prdele! Tohle se musí stát zrovna mě?!“

Jen s obtížemi jsem polknul. Pomyslel jsem si, že nesmím na sobě nic nechat znát, ale mé stékající kapky potu tomu vůbec nepomáhaly. Opět jsem se kontrolně podíval do tváře postávajícího muže. V tom se naše pohledy střetly a já panicky ucuknul.

„Sakra!“ strnul jsem a pak si všimnul, jak si onen muž pomalými pohyby zajížděl rukou do míst, které cosi skrývaly. Ani nevím, co mě to popadlo, ale vymrštil jsem se, uchopil ho za ruku a povalil ho. Muž se udeřil hlavou o zem a zůstal v bezvědomí.

„Co to děláš?“ křikla panicky má spolusedící.

„Ten hajzl má zbraň!“ upozornil jsem hlasitě své okolí. Autobus se zastavil, načež nastal rozruch. Pak ale celou nepřehlednou situaci přerušily dva výstřely.

„Držte huby a hlavy na kolena!“ zazněl hrubý mužský hlas. Všichni kolem začaly klesat k zemi a pak nastalo ticho.

„Co budeme dělat?“  špitla v tichosti má spolucestující. „Ty jsi od policie?“

„Policajt?“  zarazil jsem se nad položenou otázkou. „Ne. To teda nejsem.“

„Hale, nebojíš se, že až se ten chlap probere, že tě zabije?“ pokračovala dívka v demotivující konverzaci.

„Dík. Tohle jsem opravdu potřeboval slyšet.“ odvětil jsem. Vlastně až teprve teď mi začalo docházet, že tohle bude asi fakt peklo.

„ Dežet huby parchanti, nebo tu pochcípáte!“ zařval opět onen muž, ke kterému se mezitím přidali dva další, z nichž jeden z nich mířil do stropu samopalem. Pak popadli jednoho mladíka, co seděl o čtyři řady blíže k řidiči a udeřili ho pažbou do tváře. Pak jeden z nich vytáhnul vysílačku a začal rozmlouvat v cizím jazyce. Chvilku jsem přemýšlel, co se to vlastně stalo, ale pak mě opět vyrušila má spolucestující.

„Jak jsi poznal, že jde o teroristy?“ špitla zvídavě.

„Nepoznal.“ zašeptal jsem. „Jen jsem si všimnul jejich zbraní a došlo mi to.“

Najednou mi poklepal někdo na rameno.

„Ty! Kurva! Postav se.“ promluvila na mě jedna z těch terorizujících osob. Podíval se na omráčeného kolegu, kterého jsem před několika minutami uzemnil a kterému z nosu mu tekla krev. Postavil jsem se a v tu chvíli mě udeřil o hlavu hřbetem své zbraně. Padnul jsem k zemi. Na několik minut mě dost rozbolela hlava, ale jinak jsem byl v pohodě. Celý ten povedený čtyřlístek se začal dohadovat. Nerozuměl jsem jim, protože diskutovali v cizím jazyce. Trvalo to tak pět minut. Pět stresujících minut plných strachu, než se opět něco začalo dít.

„Ty, ty a ty. Jdeme! “ ukázal opět onen muž prstem na tři pasažéry, načež každý z těch teroristů odtáhnul jednoho cestujícího ven z autobusu. Potom zazněla střelba. Nastalo panické ticho, do kterého zazníval známý křik teroristy, který vysílal celou tu hrůzu do vysílačky. Pak vběhnul opět do autobusu a křičel:

„To je pomsta našeho lidu!“ pronesl do hrobového ticha a opět dvakrát kamsi vystřelil.

„Co budeme dělat? Oni nás určitě zabijou!“ zanaříkala dívka. Já jen zakroutil hlavou. Pomyslel jsem si, že ať to dopadne jakkoliv, pomáhat jim určitě nebudu. Tohle si nemůžeme nechat líbit.

„Neboj, uvidíš.“ usmál jsem se a pomalými pohyby natahoval ruku směrem k omráčenému muži. Věděl jsem totiž, kde měl zbraň. Opatrně jsem zašmátral v prostoru bundy a pousmál se. Se zbraní v ruce jsem se pak vrátil zpět. Pistol jsem si ukryl za opasek.

„A co chceš s tou věcí jako dělat? Postřílet je?“  zeptala se v obavách. „Neblázni. Umíš s tím vůbec zacházet?“

„Dobrá otázka.“ pokynul jsem a pak odpověděl „Neumím, ale nemůže to být nic těžkého.“

„Tak to je dobrý. “ pousmála se ironicky. „Hale, já střílím závodně a sama bych si na nic netroufla.“

„Závodně? No tak si to vezmi ty.“ navrhnul jsem.

„Říkám, že střílím závodně. Ne že střílím po lidech.“ zaťukala si na čelo. Ale mě se ten nápad docela zalíbil. Vytáhnul jsem si z opasku zbraň a podal jí své spolucestující. Ale ona jen zavrtěla hlavou. Najednou jsem si všimnul, že se k nám blíží jeden z těch zmetků. V rychlosti jsem zahodil zbraň pod sedačku.

„Co se děje?! Co děláte?!“ křiknul na nás. “Neslyšeli jste, že máte držet hubu?!“

Asi by to pokračovalo velmi tvrdě, kdyby naštěstí nevběhnul do autobusu třetí muž a něco nahlas nezačal křičet. Všichni tři se pak začali radovat. Napadlo mě, že tohle je jedna z nejlepších příležitostí, kdy zaútočit. Proto ve chvíli, když se muž v mé blízkosti otočil zády, zachytil jsem mu zbraň a silně udeřil pěstí kamsi do těla. V ten okamžik, když se mu rozeběhnul pomoci jeho kolega, ho naštěstí zachytil odvážný spolupasažér a také mu úspěšně vyrazil zbraň z ruky. Tu pak uchopil jiný spolucestující a namířil s ní na posledního z teroristů. Ten však pohotově zareagoval tím, že uchopil jako rukojmí nejbližšího cestujícího.

„Zahoď to!“ vyhrožoval cestujícímu terorista. „Zahoď to, nebo je po ní!“

„Nezahazuj to. Je to jediná zbraň proti němu.“ upozornil jsem cestujícího na nesmyslnou výzvu. Byl to souboj nervů. Hlavně teď nesmí nikdo zazmatkovat.

„Dobře. Když položíš tu zbraň, budeme pokračovat ve svých rolích. Vy jako rukojmí, kterým se nic nestane a já jako padouch, který dostane, co chce. A nemusí nikdo při tom umřít. To přeci chcete, ne?“ navrhnul onen nebezpečný muž.

„Tak dobře! Už žádné střílení. Platí?“ odsouhlasil návrh cestující, který mířil na muže jejich zbraní. Ale když s ní přestal mířit, došlo mi, že jde do tuhého. Oba zajatí teroristé se postavili na své nohy, jejich šéf odhodil rukojmí a přistoupil k odzbrojenému cestujícímu. Následně na něho namířil zbraň.

„Život není fér.“ dořekl terorista a střelil ho do těla. Ten se sesypal k zemi jako domeček z karet. Avšak náhle zazněl další výstřel, který tentokráte zasáhnul i jeho samotného. Byl to nečekaný výstřel ze zbraně mé spolucestující. Překvapilo mě to.

„Na co čekáte. Svažte ty hajzly!“ povzbudila všechny se zbraní v ruce, kterou mířila na zbylé dva útočníky. Ti byli následně svázáni. Pak zdrceně klesla na své sedadlo a zbraň upustila z ruky. Objal jsem ji pohladil.

Netrvalo dlouho a konečně dorazila i policie. A řeknu vám, že tyhle chlapi jsem nikdy před tím neviděl raději. Lidé kolem brečeli a mnozí se z toho nemohli stále vzpamatovat. Naštěstí ten spolucestující, který měl odvahu mířit na útočníka, nebyl vážně raněn. Kulka mu prolétla tělem a nezasáhla žádný důležitý orgán.

Když se všechno kolem začalo pomalu uklidňovat, mohl jsem se konečně setkat s mojí statečnou spolucestující, která celou dobu seděla v policejním autě. Když z vozu vystupovala, naše pohledy se střetly a já z výrazu pochopil její výčitky. Pak mi řekla:

„Proč jsi mi tu zbraň dával?“ promluvila „Je to hroznej pocit, někoho zabít.“

Tušil jsem, že na ta slova dojde, a tak jsem se ji upřímně zadíval do očí a s pokyvem hlavy odpověděl:

„Víš, raději nechci pomyslet na to, co by se stalo, kdybys to neudělala. “ omlouval jsem se. „Chci říct, že ti děkuju. A moc. Děkuji ti za život. Za všechny životy těchhle spolucestujících. A to není málo.“ dodal jsem. „Vlastně ani nevím, jak se jmenuješ a komu můj dík patří.“

Ona se jen zamyslela a pak konečně její neúprosný výraz roztál.

„Lucka.“ odpověděla mi.

„Lucka? Pěkné jméno. Určitě si o tobě něco přečtu v novinách.“ pousmál jsem se a zhluboka ještě jednou povzdechnul.

„A ty? Jak říkají tobě, hrdino?“ zeptala se.

„Pavel. “ odpověděl jsem a pak se opět zadíval do jejích modrých očí. „Myslíš si, že by se hodilo, aby si Lucka vyšla s Pavlem někdy na večeři?“

„No pokud by jí Pavel slíbil, že nebudou kolem žádní teroristi, tak by to možná mohla zvážit.“

„Dobrá. Pokud se Pavel nestane sám teroristou, slibuje, že se bude snažit těmto situacím vyhnout.“ usmál jsem se na ni. Pak mi vzala moji ruku a napsala na ni několik čísel. To už ale dala policie pokyn k odjezdu a já jen sledoval vzdalující se vozidlo s okouzlující bytostí. No co. Musel jsem si přiznat, že přeci jen to nebylo tak hrozné, dá-li se to tak říci. Už teď se moc těším na naše další společné dobrodružství.