Báseň stařenky o životě….

Opět žasnu nad pokorou a moudrostí stáří. Chtěl bych se vám teď svěřit s dalším silným osobním pocitem z jedné „obyčejné“ básničky.

Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné, takzvané LDN. Personál nemocnice ji nalezl při vyklízení v jejím stolku, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál. Rád se o toto poselství z básně podělím i s vámi.

Báseň stařenky

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte, řekněte, koho to před sebou vidíte.

Ach ano, je to jen ubohá stařena s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá, nevnímá, když po ní něco se žádá, o světě neví, jen přidělává práci, boty a punčochy napořád ztrácí.

Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat, už potřebuje však krmit a přebalovat.

Tohleto vidíte? Tohle si myslíte? Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala, než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.

Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let s bratry a sestrami slád život jako med.

Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích, dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.

V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím, co skládala svůj slib za bílou kyticí.

A když mi bylo pár let po dvaceti, já chtěla šťastný domov pro své děti,

Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí, jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.

A je mi čtyřicet, synové odchází, jenom můj věrný muž pořád mě provází.

Padesátka přišla, ale s ní další malí, co u mě na klíně si jak ti první hráli.

Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu, mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.

Život jde dál, mé děti mají vrásky a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když byl život krásný, na stará kolena nadělá z nás všech blázny.

Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen, kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.

Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.

Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá, vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.

Málo bylo těch let a netáhla se líně, já smířila se s tím, že všechno jednou mine.

Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte, neuvidíte seschlou stařenu…

Teď už – MĚ uvidíte!