VELESOVA KNIHA - SVATÉ PÍSMO SLOVANŮ

Věštba

 

1. Nastanou Zlé časy. Pták Matka Sva pronášel své věštby a bil nepřátele. A ztracená Rus se po třikráte dokázala opět vzchopit.

 

1  Praotcové shromáždili své děti do kupy, a říkali jim, že nastanou Zlé časy. A proto jsme nejdříve ze všeho museli opevňovat města, a kromě toho jsme nesměli (zapomínat na Bohy).

2  Ale za časů Gótů, nebo když přitáhli Varjagové, se za vrchního velitele volil Kníže. A tento vojevůdce vedl jinochy do nemilosrdné řeže ...

3  A tu se objevil Vparuna a vrhl se na nepřátele. A hle, přiletěla k nám veliká Matka Sláva. A Matka pronášela proroctví, a bila svými křídly naše nepřátele. A ejhle, nepřátelé začali před námi prchat.

(I zvítězili naši reci a knížata, zvolená) prostými mužíky, aby se o nás starala.

4  (...) A tak Pták Matka Sva letěl před naší jízdou. I vrhl se střemhlav dolů a tloukl nepřátele křídly po hlavách. A to bylo štěstí pro naši jízdu. A, pozbyvše rozumu, kosili jsme v té seči nepřátelské ši­ky. Říkali jsme rovněž, že chceme zvítězit a ponížit naše nepřátele. I museli jsme v onen den přinášet oběti, a jak ovce (obětní byli před námi nepřátelé).

5  (...) A po třikráte se vzchopila přemožená Rus. my jsme se bili s Huny ve veliké bitvě. A odrazili jsme je až k Siňskému Kraji. A vzchopili jsme se tenkrát. A v té dávné bitvě jsme zvítězili, a proto jsme měli travnaté stepi.

6  A znovu zavítala mnohá plemena do našich stepí. mraky střel zastřely slunce. Ale Rus byla jednotná­. A my jsme úpěnlivě prosili Svargu o Boží pomoc. A pro řinčení mečů nebylo slyšet hlasy. (A zahynuli bychom, kdybychom) nebyli jednotní.

 

 

Kapitola I.

 

Zánik Svatojarů

Obři, Gótové a Hunové

 

 

1. Rus vznikala od severu po pádu Kyjeva a zániku Svatojarů (r. 543 n. l.) Příchod chána Bajana.

 

1  My – jsme synové veliké Rusi, která se rodila od severu, jelikož jsme neměli jinou možnost. Shromáždili jsme se v ilmerských lesích, kam přišla nevelká část lidí z Kyjeva, neboť se v něm usídlili naši nepřátelé – Góti, kteří jsou šelmy, které oběsily

Svatojary. A potom jsme spatřili jejich těla.

2  A tehdy náš Bělojar Gordyňa porazil Góty spolu se Skotičem – a to byl přeslavný čin po příchodu slov­anského lidu na Rus, po uplynutí sta třiceti let¹, neboť tehdy nás znenadání přepadli, aby nás oloupili. A zabili Svatojara, jediného knížete, kterého volila jak Borusije, tak i Roxolaň.

3  A Ruskolané a Borusi se opásali meči a vypravili se proti Gótům od Voroněže.

4  A doprovázelo je sto tisíc jezdců elitní Bajanovy jízdy, a ani jeden pěšák. A ti se vrhli na Góty. I následovala ukrutná řež, a krev tekla jako surina-med, a k večeru Bajan Góty porazil.                

 

 

2. Gordyňa porazil Childebertovy Góty v roce 543 n. l. A jeho hrdinský čin se podobal činu Segeni Běloreva (konec IV. st. n.l.)

 

1 I žil tehdy Bělojar Gordyňa, který pobíjel Childebertovy Góty. I bylo to sto třináctého léta po Kar­atském Odchodu. A vypravil on se na toho Childeberta zcela neohroženě, podobně jako se vydal bojar Segeňa, jenž zabil Hermanarikova syna  a Hularichovy bojovníky poblíž Voroněžce.

2  Tam zůstala Boruská Rus a Roxolaň. A tak budeme muset býti zahanbeni slovy našich nepřátel, jestliže je proti nám vyřkli, avšak my nedokázali oplatit každé jejich slovo, které nám bylo řečeno, desateronásobně.

 

 

3. Obrové se rozhodli, že si podmaní Rus. Putovali jsme až k Dunaji a dále, a stali se volnými. Na Dunaji jsme porazili vojevůdce Theudericha (r. 534 n. l.).

 

1  A tenkrát nás přepadlo vojsko Obrů, našich nepřá­l, jelikož jsme se před obry nechránili. I bojovali jsme až do konce. I doráželi na nás nepřátelé. A na Rus přitáhli Berendějové a osvobodili nás, a my to víme velmi dobře.

2  Avšak po Hunech nás postihlo veliké neštěstí. To Obři, kterých bylo jak písku v moři, rozhodli podmanit si Rus. Ale my jsme Obry zastaviii a bili se s nimi, ovšem Rus nebyla svorná,  a proto nás Obři přemohli svou vojenskou silou. A ruští vojevůdci byli Obry utýráni smrti ...

3  I museli jsme pod­niknout tažení proti Řekům, nebylo zbytí. A tak jsme se rozhodli na věče spolu našimi náčelník­y, že potáhneme k Dunaji a pak ještě dále². A odt­ud jsme odbočili a hned jsme byli volní. Hovořili jsme o jednotě našich rodů, o svornosti mezi rody. A tak jsme se sjednotili a přemohli tu velikou sílu. A tehdy s tím naši otcové souhlasili.

4  A když jsme přišli k Dunaji, nastaly Římanům zlé časy. A Římané měli Theudericha. A to byl nelítostný římský voják. A my jsme nad ním zvítězili. A tak jsme Římanům odplatili za jejich zlo³.

5  A od dob Obrů až po dnešní časy se musíme bít do posledního dechu a bojovat za naši zem až do konce­. A Řekové proti nám nepůjdou. Neboť pak by Perun silou hromu otřásal nebe. Vždyť on je náš vůdce, a rozdrtí ty Řeky. I viděli jsme, jak letěly vrány. A byla tam smrt, a leželi tam Řekové. I bylo tomu tak.

6  A tak stařešinové rodů složili přísahu, že půjdou na východ a budou odrážet nepřítele, dokud nepřijde jejich smrt, a raději zemřeli, avšak Rus osvobodili. A řekli, že pakliže se někdo chce místo tažení do bitvy vrátit domů a ukrýt se pod svou střechu, pak bude na Řeky pracovat jako vůl, a jeho trest bude přetěžký, a jeho rod vymře, a Želja ho opláče a jeho jméno bude zapomenuto. A když Roxolaň neu­bráníme, pak nebudou ani hrdinní rekové, a my budeme mít od pokolení k pokolení výběrčí daní trýznitele.

7  I viděli jsme před sebou Huny –  ty, kteří byli potomky vnuků dětí Chunů⁴. I bojovali jsme proti nim, a porazili jsme je, a tak jsme vytrpěli mnoho zla.

 

 

4. O bojích s Góty, Huny a Obry... Obři přišli a zabili našeho knížete Mezamíra⁵ (561 n. 1.).

 

1  A hle, tu přichází na pomoc svému lidu Dažbog se svým početným vojskem. A my nepociťujeme strach, protože On se již odnepaměti, stejně jako nyní, stará o ty, o něž pečoval, když se mu zlíbilo. A tak jsme čekali, kdy nadejde náš den, den, jenž nám byl prorokován.          

2  I stal se Voroněžec místem, kde Gótové znásobili

své počty. A Rusi se tam bili, avšak v tom městě nás bylo málo. A tak jsme jej po bitvě spálili. A prach a popel rozvál vítr po polích do všech stran. A to místo zůstalo opuštěné.

3 Je to však ruská země! Nezříkejte se jí, a nezapomínejte na ni!

4  Přece tam tekla krev našich otců. A tak jsme uposlechli Prav. A od toho Voroněžce se po Rusi šíří láva, a je Svarogova.

5  Zaútočte na ni celou svou silou, vybojujte ji se svými knížaty v čele zpět, osvoboďte blahoslavenou ruskou zem! Neboť jsou tam nádherné oranice, které mohou dát obživu –   odměnu jak knížatům, tak i Ohnišťanům – jejich služebníkům. (A učiňme to tak, aby) ti, kdo ji osvobodí v bitvě, z ní dostávali zvláštní odměnu – jídlo a pití, které budou dostávat, počínaje tou dobou, až do smrti.

6  A tak jsme padli. A mnozí z nás složili své kosti u Goluně krátce před tím, než nastaly Mezamírovy časy. A tak jsme my sami byli Anty. A my, kteří opěvujeme Bohy, se nazýváme také Slovany, a nikdy jsme o nic nežádali, jen jsme je velebili. A když jsme konali modlitby, omývali jsme svá těla a pěli slávu, a také jsme na počest Bohů pili pětkrát denně surju. A zapalovali jsme oheň u Dubu. A také jsme velebili Snop a pěli Mu chválu, neboť, my jsme Dažbogovi vnuci a nesměli jsme býti lhos­tejní vůči vlastní slávě.

7  A před několika staletími jsme byli Anty na ruské rovině, a v dávnověku jsme byli Rusy, jakož jsme jimi i nyní.

8  A tu jsme přišli na Volyň. A přišedši tam, bili jsme se s nepřáteli, jelikož jsme stateční. A v té Volyni je Přední Rod. A tehdy se voje rozzuřily, a Mazamirovi Antové zvítězili nad Góty, rozprášivši je na všechny strany.

9  A za nimi vyrazili Hunové, bažící po krvi Slovanů. Ten boj, který spolu svedli, byl nelítostný. A tu se Gótové spojili s Huny a společně s nimi přepadli naše otce, a my jsme je přemohli a zničili.

10  Poté na nás přitáhli Obři a zabili našeho knížete. A tak Rus přišla o modré moře.

 

 

Kapitola II.

 

Chazarské jho

Chrabrova, Moskova

a Bravlinova vojska

 

 

1. Po Trojanových časech jsme přišli o věče kvůli Chazarům (poprvé na Rus přitáhli v r. 567). Borusové bojovali proti Chazarům padesát let (r. 650 – 700). Tehdy se dostavil Trojanův vnuk Sámo (r. 626 – 661).

 

1  Naše krev, to je svatá krev! Tak to říkal kníže, když jsme si za knížete zvolili našeho Starého Árje. A tak nám vládl skrze věče před padesáti staletími. A my jsme se na těch sněmech scházeli, abychom soudili každého, ať byl nízkého stavu, nebo pánem a vládcem. A tak náš otec vládl všem a pronášel  moudrá slova.

2  A o to štěstí jsme byli připraveni Chazary po Tro­janových¹ časech, kdy knížata poprvé dosadila na knížecí stolec své syny a vnuky v rozporu s rozhodnutím sněmu.

3 Borusové nechtěli mít vládce, s nimiž by nesouhlas­ilo věče, a proto na ně zaútočili Chazaři, a tamti neměli bojovníky. A ta rozmíška trvala padesát let a hned tak neskončila, a tak jsme se dostali pod Chazarské jho. Neboť dokud se Borusové bili, vel­mi rychle jsme byli mnohokrát přepadeni.

4  A tehdy se dostavil Trojanův vnuk Sámo², otec moudrého Rusa. A mnohým se dostalo útěchy ...

 

 

2. Přehled Trojanových dob³. Svarogův Kruh (20 000 let) jsme budovali Rus. Objevil se kagan (chán), a ten na nás nedbal (r. 567).

 

1  Šlo s námi mnoho mužů, ale i my sami jsme se velmi přičinili, abychom získali svobodu, stejně jako naši předci. A Veles nás naučil orat půdu, a také sít zrní, jelikož se naši předkové chtěli stát ohnišťa­ny a být zemědělci.

2  Říkáme to tak, jak se to říká v naší zemi, a ne jak to říkají Řekové, kteří touží porobit si Rusy z kořist­nictví, podobně, jako si podmanili Bulhary⁴.

3  I musíme pást svůj dobytek v žírných polích. A museli jsme volit kmen po kmeni svého náčelní­ka, který by nám vládl. Avšak za deset věků⁵ jsme zapomněli, ke komu patříme, a proto kmeny začaly Vít jako oddělené národy, tak se zrodili Poljané, a na severu Drevljané, všichni jsou však Rusiči z Roxolaně, kteří se rozdělili podobně jako Saa­mové, Vesi a Čudové. A kvůli tomu na Rusi vzpla­nuly bratrovražedné boje.

4  A ve druhém tisíciletí jsme se rozdělili, a tehdy jsme přišli o samostatnost, a museli jsme odvádět cizákům poplatky; nejprve Gótům, kteří nás nelítostně škubali, potom Chazarům, kteří zabíjeli. 5  Objevil se kagan, a ten o nás nedbal. Nejdříve při­šel na Rus s kupci, a ti byli mnohomluvní, a potom začali být zlí a začali Rusiče utlačovat.

6  I začali jsme si říkat: „Kam bychom od nich odešli? Kde bychom byli volní? Dočista jsme osiřeli, Boží ruka se od nás odvrátila, neboť jsme za dvac­et tisíc let⁶ nedokázali vytvořit Rus. Avšak tu k nám přišli Varjagové a tato místa nám sebrali“.

 

 

3. Bojařín Skoteň (r. 560-580). Rusko-alanské krá­lovství.

 

1  I byl to pře těžký život v oněch dobách. A žil tehdy ve stepi bojařín Skoteň, a ten se pod nadvládu Chazarů nedostal. A protože byl honec, požádal o pomoc Ironce⁷. A ti k nám poslali jízdu a Chazary porazili. Říká se, že někteří Rusiči zůstali pod Chazary, a jiní doputovali až do města Kyjeva a tam se usídlili. Ti Rusičové, kteří nechtěli sloužit Chazarům, odešli ke Skoteňovi.

2  A tak se Rus vzchopila. Ironci od nás jaktěživ nevybírali daně, a rovněž dovolili Rusům, aby si žili podle ruských zvyklostí. Chazaři však Rusy nutili, aby na ně pracovali, vymáhali od nás daně, a brali nám jak děti, tak i ženy, a velmi nelítostně nás bili a páchali zlo.

3  A vtom přitáhli Gótové a přepadli Rus, a Skoteň byl poblíž... I přepásal se mečem. A naši předkové se jim postavili. A tehdy proti nim vyrazila ironská jízda a Góty rozdrtila. A Gótové byli rozprášeni a utíkali z pole, neboť se tam prolévala krev, ruská, rudá, a do té země naráželi peruni. Rozsekala Rus Gótskou Zemi, a každého jsme našimi meči zahubili, a jejich zemi jsme si přivlastnili.

4  A vtom nás, kteří jsme již neměli věče, přepadli Chazaři, a „pojali“ nás. A tu se Rusiči vrhli do bi­tvy jak lvi, se slovy: „Jestli se o nás nepostará Pe­run, jsme ztraceni“. A On nám pomohl.

5  A Gótové byli poraženi, ještě však před nimi –   jako první – byli sraženi do prachu a rozprášeni Chaza­ři. A nato se Rus zklidnila, ale říkali jsme si: čekají nás ještě onačejší věci ...

6  Chazaři uprchli k Volze, k Donu a Donci. A tam sklidili hanbu, i odhodili své meče na zem, a šli tam, kam je oči vedly.

7 A Gótové se tenkrát přemístili, a poodešli na sever, a tam, jdouce dále, vyhnali pohany, neboť Rus se zabydlila na jejich zemi, kterou dobyla a zkropila řekami ruské krve.

8  I řekli jsme si, že k nám sestoupila Boží milost. I  vychvalujeme Dažboga našeho i Peruna Zlato­vousého za to, že Oni stáli při nás.

9  A tak jsme poprvé velebili Bohy na té zemi, které jsme dali později jméno Roxolaň.

10  A na té zemi jsme měli veliké starosti, a naše země zesílila. A Chazaři se k té zemi báli přiblížit a nikdy na Roxolaň neútočili z obavy, aby se na Donci ne­opevnili Gótové.

 

 

4. Chazaři se obrátili na Skoteně, ale on je odmítl r. 581). O Krivorogově výpravě na Surož (konec VI. st.).

 

1  Rus surinovatěla, prolévala a krev-surinu na tu zemi. A tak to chodilo do té doby, dokud do Kyjeva ne­přišli Varjagové s obchodníky a Chazary⁸ nevyhna­li.

2  A tehdy se chazarský kagan – chán obrátil na Skoteně o pomoc. Avšak Skoteň odmítl a řekl, že vy si prý pomůžete sami, a také to, že nemají v Rusko­lani poblíž nás co pohledávat.

3  A ta nepřátelská síla (Chazaři) přepadla země Voroněžce. Ten Voroněžec se budoval v dávných do­bách po mnoho věků a byl před okolními vpády nepřátel opevněn hradbami. A ti nepřátelé podni­kali proti Voroněžci výpravy, aby ho dobyli, a tak se stalo, že byla Rus od Slunce západu ohrazena. A někteří se vydali na jih k Surje dobýt město Su­rož. I objevili se u moře, kde měli Řekové opevněné město Surož.

4  Bělojar Krivorog byl v tu dobu ruským knížetem  a vypouštěl bílou holubici. Šlo se tam, kam letěla. I  zamířila k Řekům, a Krivorog je přepadl a porazil. Nato Řekové, jak lišáci vrtíce ocasem, začali Krivorogovi dávat zlaté rouno a stříbrné koně⁹. I zůstal ten Krivorog v Suroži. Řekové však byli v Goluni. A Krivorog souhlasil, aby tam byla Rus otevřená. A tehdy Řekové na nás poslali bojovníky v železné zbroji a pobili nás. Mnoho krve Rusičů se vylilo dolů na zem, a ruské sténání nebralo konce.

5  Iyrové říkali, že jsme hlupáci, že oni by nám přispěchali na pomoc...

6  Pojďme tedy uctít památku těch, kteří se uložili ke spánku do ruské země a zúrodnili ji a připojili se

k našim kmetům – praotcům, k těm, kteří odevzdali Rusi všechny své síly. Během bitev s nepřáteli jejich krev zúrodňovala naši půdu. A oni jsou těmi bog­uny¹⁰, kteří kovali s Perunem na kovadlině meče proti našim nepřátelům. A my se k nim pomodlíme a oni nám pomohou.

 

 

5. Chrabr bojuje proti nepřátelům: Řekům a Chaza­rům (VII. st. n. 1.)

 

1  A tu Chrabr^ll porazil onu zlou sílu – obě setniny přepásaných bojovníků. A my jsme si museli ponechat svůj potrhaný šat a vystavěli jsme pro Bohy svatyni. I přicházeli jsme k dubové stěně i ke druhé stěně, a tam jsme přechovávali vyobrazení našich Bohů.

2  Měli jsme mnoho svatyní v Novgorodu na řece Volchově, měli jsme i v městě Kyjevě v Božích lesích. A také jsme měli doudlebskou svatyni na Vol­yni a v Suroze u modrého Surožského moře.

3  A je to pro nás veliká urážka, že v Surožských svatyních, které dobyli naši nepřátelé, byli naši Bohové uvrženi do prachu a musejí se tam válet, jelikož Rusiči nemají dost sil, aby přemohli nepřátele v boji.

4  I měli jsme rozedraný šat, jaký nosí poutník, který chodí v noci po lesích a rozdírá svůj oděv na kusy. Stejně tak Rusové měli cáry na ruském těle. A my jsme nešetřili šatu, jen jsme se snažili velebit bohy, kteří od nás nepřijímají oběti, jelikož jsou podráž­děni naší leností.

5  A přece nám Pták Matka Sva věštil slávu a úpěnlivě nás prosil, abychom hájili slávu našich otců. Avšak chyběla nám drzost, abychom se vrhli na vojsko a dobyli svými meči zpět naši zem a očistili ji od nepřátel. A tak střežíme tisíc tři sta let své svatyne¹², a tu již i naše ženy říkají, že jsme prostoduší, že jsme pozbyli rozumu, a stojíme před nepřáteli jak jehňata. Že si netroufáme vyrazit do válečného pole a srážet naše nepřátele mečem k zemi.               

6  Vtom se k nám blíží Kupala a praví nám, že z nás musejí být takoví bojovníci, jejichž těla i duše jsou čisté. I padli jsme k nohám Toho, jenž se k nám dostavil, aby nás chránil a vedl do kruté bitvy. A tam bychom (po smrti) stanuli před tváří Svaroga.  A tak, jdouce do bitvy, jsme před bojem pěli chválu našim Bohům, jako ve dnech míru. A tu nám Kupalič řekl, že až nadejde Ten pravý Čas, my již toho budeme hodni a budeme váženi pro svoji slávu, a budeme také přebývat s našimi otci .

 

 

6. Dunajské panování knížat Moska a Radogosta (90. léta VI. st.). Po válce s Vlachy (r. 597) se Moskovy rody vydaly na sever a založily Moskvu.

 

1 A nyní si zavzpomínáme na Moska¹³, který sjedno­til Slovany a usiloval o jednotu země. Ten kníže byl velmi rozumný. A mělo nás starost. A potom se každý z nás vydal svou cestou. A některé rody putovaly na sever, a to byli Vjatiči a Radimiči.

2  A tak se stalo, že Mosk uctil památku svého zemře­lého bratra Radogosta. I stal se tak jediným kníže­tem, a my jsme se tehdy také sjednotili.

3  A tak pil krev - víno na památku svého zemřelého bratra, který odešel k Bohům. A zabili ho Vlacho­vé, neboť onen Radogost byl Svatojaryč.

4  A tenkrát po tryzně jsme neměli spát, avšak usnuli jsme. A tehdy nás přepadli vojáci Vlaši, a my jsme se nedokázali bránit. A tak jsme ustoupili. A potom jsme se vrátili. A rozhodli jsme se: Vlaši hodně jedí a pijí, a my proto také přijdeme a budeme pít víno na bratrství.

5  I vypravili jsme se na Římany. A nesměli jsme se ohlížet zpět, hleděli jsme jenom dopředu. I vydali jsme se k Dunaji. A Římanům nastaly těžké chvíle, stejně jako za Childeberta. A ti římští vojáci neměli slitování, avšak vítězství na bitevním poli bylo naše. A tak se Římanům dostalo odplaty za zlo, které páchali. A tak jsme je vyhnali a oni odtáhli pryč.

6 A dojedli jsme tuto krmi. A oslavovali jsme památ­ku těch, kteří přišli osvobodit ruské stepi a padli. I říkali jsme, že ti cizáci přijdou znovu, a znovu proti nám pozvednou své meče. A ta válka bude trvat až do konce našich dnů.

7  A tak jsme tenkrát sami řekli vůdci (Moskovi Svjato­jariči), který byl naší oporou:

— Staň se naším vládcem! A posta­rej se o nás!

A tak jsme se sešli u Moska, a vysta­věli Moskovo měs­to¹⁴. A byla tam ohniště. A tam pil Mosk surinu  – me­dovinu. A tak ono město pochází od něho¹⁵! On sám              byl obdařen silou a prostoupen moudrostí. A jakmile si usmyslil, že se vypraví proti nepřátelům našich otců, vydal se proti nim a porážel je.

 

 

7. Založení Novgorodu (r. 789 - 790 n.1.) Bravlinem II., pravnukem Bravlina I. (r. 660 -700 n. 1.). Výprava Bravlina II. proti Řekům po zatmění Slunce dne 30. listopadu r. 810.

 

1  Přišli jsme od města Starý Grad k jezeru Ilmeň a založili jsme Novgorod¹⁶. A od nynějška přebýváme tady. A zde se také modlíme ke Svarogovi, Prvnímu Praotci, neboť on je také Rod-Rožanič a studna-pramen nebeský. A my toho prapředka prosíme, neboť on je také zdrojem našeho chleba: Svarog, jenž stvořil svět. On je Bohem Světa, i Bohem Pravi, Javi a Navi.

2  A to všechno my máme skutečně, a ta skutečnost – ­pravda přemůže temné síly a přivede nás ke štěstí, stejně jako dovedla praotce, kteří vytvořili Sedmiříčí. Nyní si připomeňme Aldarichovy¹⁷ časy. Říkalo se mu lhář, neboť nedbal na zbožnost a neplnil slovo. A nesmírně drze tehdy kradl a unášel naše krasavi­ce, a ty dívky pak odvážel. A my sami jsme byli tenkrát mezi sebou znesvářeni kvůli Gótům. I tak jsme tam žili a byli jsme pod Góty.

4  A odváděli jsme daně Aldorichovi. A to bylo dvě staletí před Askoldem¹⁸.

5  A za oněch časů nám vládly rody a knížata. I žil tehdy kníže Bravlin, který pro nás nazpátek odňal Helénům mořské břehy. A po bitvě jsme tam odešli žít, a tam jsme chovali dobytek, a dovolovali jsme Skytům¹⁹, aby pásli dobytek ve stepích.

6  A tak to bylo. A Řecko znovu útočilo, a budovalo města, a nevražilo na nás. V těch dobách jsme odešli šli pryč na sever, a tam jsme žili po dvě stě let, a od těch dob tam zůstáváme až doposud.

7  A měli jsme tenkrát dalšího knížete Bravlina, který   byl   pravnukem  svého   děda ,   jenž   říkal :

— Vydejte se na jih, na Řecko! Neboť Řekové jsou mezi Helény zvláštní plémě, i obchodovali s námi ve stepích, a chtěli si náš dobytek brát zadarmo. A my je musíme setřást do moře a hnát je do jejich krajů, jelikož ta země je ruská, tam zkrápěla ruská krev zemi, a zem ta pila naši krev. Spolehněte se na

nás!  A my ji budeme bránit po všechny dny               a  zachováme ji.

8 A naši nepřátelé se musejí obrátit nazpět. I zařekli jsme se, že ta naše města dobudeme zpět, až přijde čas.

9  A toto pravíme knížeti Bravlinovi:

— Dobývej nepřístupné pevnosti s mečem v ruce! Nechť tví vojíni vítězí! A opatruj tu ruskou sílu, která je jedinou hrozbou nepřátel!

10  A tak se i stalo.

11 To žmuď nám vyprávěla o Gótech, kteří měli Theodericha, kterak došli na sever a tam u žmudi se   se obrátili na jih. Potom se vydali na Řím. A tam poráželi legie a cizí bojovníky. A vybrali si od nich veliké poplatky. I vtrhli do jejich zemí, a onen Theoderich zabil Odoa­kera. Neboť Gótové jsou Bohům protivní, a tak na ně plivou²⁰.

12  Naše města osiřela, a sta­řešinové našich rodů ne­jmenují své nástupce, kteří by se po nich ujímali vlády., A ani by nestálo za to o tom hovořit. A vysilovat se nečekanými sta­rostmi. A trápit se, prolévat nad tím slzy.

13  I bila křídly Matka Sva-Sláva. Tím nám věštila zlé časy – sucho a dobytčí mor. A my jsme tomu uvěřili, protože to prorokovali naši praotcové, kterým pomáhali Keltové. A tak jsme přicházeli ke Keltům a oni nám po sto let pomáhali. Stejně jako Ilmerové, neboť Ilmerové jsou našimi příbuznými. A tak nás Rod Rožanič choval v otcovském srdci a chránil před nepřáteli, které jsme nyní porazili.

14  A tak jsme úpěnlivě prosili Bohy, naše ochránce. A tak se i stalo, neboť Bohové, Jasuni, jsou na naší straně, a byli to oni, kdo provedl naše otce skrze hory a stepi, aniž se střetli s Góty. A my jsme pili z Donu, z té řeky, kde naše krev skrápěla zemi. A to je Ruská zem, a bude opět ruskou.

15  A tak držel Svarog nad Rusiči svou ochrannou ru­ku. A oni usilovně pracovali, aby měli živobytí.

A tu nám žmuď řekla, abychom vyšli ze svých domů. A tak nás podpořili proti našim nepřátelům, aniž z toho měli jaký užitek. A rozhodli se jít do boje, aby statečně pomáhali Rusičům v boji proti společným nepřátelům, kteří jsou jak jejich, tak i  našimi nepřáteli.

16  A pak nadešla naše těžká hodina. A my se o sebe nebojíme, a jdeme umírat za náš rod. A vtom ohavný Jama požírá zabité. A vrány klovou jejich oči. A tráva prorůstá jejich čelistmi. A ten pohled je nesnesitelný.

17  A tak jsme přišli jak o naše hory, tak i o země. A byli jsme na pokraji svých sil, a vybírali od nás daně z rádla, a orali jsme jako koně na jejich polích a vázali jsme jejich snopy, aby oni jedli náš chléb a my – zem. A o něčem takovém se nám ani nezdálo...

18 My však přece nemusíme ohýbat naše šíje k zemi. Neboť Bohové přemohou naše nepřátele a zlomí jim hřbety, jelikož si troufli brát nás do zajetí a svazovat nás do houfů a vláčet naše ženy a děti na tržiště, kde nás prodávali Helénům – Řekům za stříbrné a zlaté odlitky. I stalo se, že když se nepřátelé rozhodli uskutečnit tu výměnu, tehdy Slunce zahalila tma²¹, a to se Perun vrhnul vší silou na ne­přátelské bojovníky, a rozehnal je jako ovce. A ti bojovníci se roztřásli strachy a zmocnila se jich bá­zeň ze Svargy.

19  A tu se nám dostalo znamení: u řeky Něpry rozkvetla v zimě uprostřed květů vrba. A Kupala nám ukázal to znamení, které věštilo vítězství nad ne­přáteli. Právě toho musíme dosáhnout. A tu proti nim vyrazily Mar a Mor, a ty dvě je připraví o jejich síly, a povedou je pod naše meče. A ty meče nás ohradí od ní. A ta mez nás oddělí od Mary. A ta mez je plna krve. A to je překážka, aby Mara nedosáhla na nás, ale pouze na ně. A tak se i stalo.

20 I řekl Bravlin, abychom podnikli výpravu na nepříte­le. A to znamení nám věští, že musíme bojovat, jeli­kož jsme Venedi²². A Venedi obývají zemi, kde spí Slunce-Surja v noci na svém zlatém loži. A tam je je­jich země. O tom vyprávěl našim otcům Svarog. A oni jsou rovněž našimi bratry z tamního kraje. I říkali, že by k nám přišli v zimní čas a podpořili nás.

21  A tak k nám sestoupila Božská síla, aby nás podpo­řila až do konce. A tak oni Venedi došli až k Donu, jelikož jsme škemrali o pomoc, neboť každý národ se musí bránit.

 

 

Kapitola III.

 

Příchod Varjagů

Křest Rusi

 

 

1. Kdysi bývali na Rusi Chazaři – nyní Varjagové

 

1  Čas od času se mezi námi rodí Svarogovi bojovníci. A před těmi prchá i samotná smrt. Stejně tomu bývá i u Ilmerů, kteří nás nejednou chránili. A přid­ávali se k nám, a prolévali za nás svou krev.

2  Za starých časů na Rusi přebývali Chazaři, dnes jsou to o Varjagové... My samotní jsme však Rusiči, nejsme žádní Varjagové! ... My necháváme na Slunci stát naše mléko - surju s nočními bylinami. Roztloukáme v hmoždířích pryskyřník, bylinu „Luteň“, o níž hovořili naši praotcové. A tak to dáváme zkvasit. A popíjíme surju třikrát denně, a pětkrát denně velebíme Bohy. To je naše prastaré uctívání Bohů. A musíme ji popíjet společně... A ten obřad bude našim pojítkem...

3  A není nám dovoleno uctívat ani Maru ani Morky. Neboť ony bohyně jsou naše neštěstí... Naši dědové ­ve Svarze...

 

 

2. Vypuďte Rurika z našich zemí! Vadimovo povstání (r. 870 – 872).

 

1  Mátí Sva bylo prorokováno, že nás čeká veliká bu­doucnost. I šli jsme na smrt, jako na slavnost. Bylo nám to předpovězeno ještě za starých dob, kdy jsme měli své chrámy v Karpatech, kdy jsme přijímali kupce, měli sluhy, a další.

2  A ti hosté-kupci uctívali Radogošt, a my jsme za oněch časů vybírali clo a vybírali jsme je poctivě, protože jsme ctili Bohy. A bylo nám přikázáno, abychom je ctili. I bylo nám za našich dob přikázáno, abychom nepřijímali nepevnou víru, ale aby­chom uctívali naše otce, a nepřicházeli ke stromům jen kvůli zahálce.

3  A nebudou naše ruce zmoženy od pluhů, ale od mečů, kterými dobudeme svoji nezávislost. A tak nám bylo přikázáno, abychom se vy­pravili k našim hra­nicím a bránili je před nepřáteli.

4  A tu stoupá k nebi dým za dýmem. A to znamená veliký zármutek pro naše otce, děti a matky. A to znamená, že nastal čas k boji. A nesmíme hovořit o ničem jiném, pou­ze o tom. A tu přic­házeli k Dněpru Varjagové, a zmocňovali se naší země, a zabíjeli lidi. A tito lidé nyní vládnou naší zemi.

5  Bratři! Dnes nesmíme přitakat ničemu jinému, než meči! Vypuďte Rurika z našich zemí, žeňte jej zpět tam, odkud přitáhl.

 

6  A hle, nepřátelé pobořili naše hranice, a nepřítel zdupává naši zem. A naší povinností je zemi bránit, a my nepřestáváme toužit po ničem jiném, než po této bitvě.

 

 

3. Tisíc tři sta let od Karpatského odchodu na nás přitáhl zlý Askold (70. léta IX. století)

 

1  A tak jsme vedli svůj lid, kam řekl pták. Řecká liška nás lstí odloudila z našich pastvin se zdůvodněním, že nám škodí slunce. Avšak našim cílem je poučit se z vlastních chyb a nebratřit se s nimi. A to bylo tisíc tři sta let po našem Karpatském odchodu¹.

2  A vtom nás přepadl zlý Askold, když byl národ znesvářený. A učinil to tak, aby šel každý pod naše korouhve, aby se bránil před nepřáteli na Rusi. Mocný je Svarog – náš Bůh, a nikoli jiní Bozi. A nemohli jsme od Svaroga žádat nic jiného, než smrt. A ta není strašná, když po ní toužíme. A tak nás Svarog povolává, a my k Němu odcházíme.

3  I šli jsme, neboť Matka Sva zpívala válečnou píseň, my ji museli poslouchat, abychom nemuseli jíst trávu a vydat naši Skythii Řekům. Vždyť oni nás tam nechají pouze kameny hrýzti, protože my má­me velmi tvrdé a ostré zuby.

4  To nám říkají samotní nepřátelé, že jsme po nocích strašlivě vrčeli na lidi, kteří slynou Řeky. I ptaly se nás národové: kdo vlastně jsme? A my jsme jim odpovídali, že jsme lidé bez vlastního kraje. A žijeme pod nadvládou Řeků a Varjagů. A co řek­neme našim dětem, které nám budou plivat do očí – a budou v právu?

5  A tak se pod našimi prapory shromáždilo vojsko. A každému řekneme, že bychom neměli jíst, když jsme na bitevním poli, abychom mohli odnímat řecké jídlo, a abychom si s sebou nebrali to, co ne­sníme. Neboť nad námi zpívá Matka Sva, a my musíme nechat naše prapory třepetat se ve větru, a naše koně cválat po stepích.

6  I zvířili jsme za sebou válečný prach a donutili jsme nepřátele, aby ho vdechli. A v onen první den bitvy jsme měli dvě sta padlých za ruskou zem. Budiž jim věčná sláva! A odebrali se ti lidé k prapředkům, a dostavili se k Busovi Bělojarovi. Jen abychom sami k Němu také došli, poté, co vystrojíme nepřátelům velikou tryznu!

7  Vrhneme se na Chorsuň jako sokoli, abychom si vzali krmi, a majetek, a dobytek, ale Řeky brát do zajetí nebudeme. Oni nás znají jako zlé, my jsme však na Rusi dobří. A nebudou mezi námi ti, kteří přisvojiv si cizí věci, říkají, že činí dobře. A nebudeme stejní, jako oni, vždyť nás vede naše Jasuň a proto se vynasnažíme vlastním přičiněním porazit naše nepřátele všechny do jednoho.

8  Jako sokoli je přepadneme a vrhneme se do strašli­vé bitvy, neboť Matka Sva pěje ve Svarze o hrdin­ských činech válečníků. Opustili jsme naše domovy a zaútočili na nepřátele, i dali jsme jim okusit ruského meče. I uviděli tehdy, jak sekají Jasuni.

9  A neměli bychom zbytečně mluvit, nuž nezbývalo nám nic jiného, než jíti stále kupředu. A neveďme plané řeči, a stejně tak nepředbíhejme naši Matku Sva. I postupovali jsme rychle, a kdo kráčí rychle, ten dobude slávu, kdo jde pomaleji, na toho krákorají vrány a pokřikují slepice. Nejsme však špinavými býky, nýbrž čistými Rusy.

10  A to je ponaučení pro jiné, i budou od nynějška vědět, že Prav je naším spojencem, a že jsme se  Navi nebáli, protože Svět přízraků je vůči nám bezmocný. A proto jsme se museli snažit a úpěnlivě prosit Bohy o pomoc v našem bitevním úsilí.

11 A hle Matka Sva bije křídly a zpívá o hrdinských činech na bitevním poli a o slávě vojínů, kteří se v prudké řeži napili živé vody od Perunici. A ta Pe­runica k nám přilétala. A podávala kterémukoli na­šemu bojovníko­vi, skolenému mečem a přišedšímu o svou bujnou hlavu, roh plný vody věčného ži­vota. A tak nás nečekala smrt, nýbrž věčný ži­vot, a bratři vždy usilovně praco­vali pro bratry.

 

 

4. Vzpomeneme na Dira (r. 850-860). Nastal hlad (r. 864). Askold a Rurik se procházejí po Dněpru (70. léta IX. st.). Askoldovo tažení proti Cařihradu (r.874).

 

1 Vzpomeneme i na onoho Dira. A budeme vyprávět O tom, jak k nám ten Dir přitáhl a pobil nás kvůli naší nejednotnosti a vnitrokmenovým rozepřím.

2  A tak se nám Varjagové Rurik a Askold pověsili na krk. A to nám bylo odporné, neboť my samot­ní jsme potomci slovanského rodu, kteří přišli k Ilmerům a sjednotili Rus ještě před příchodem Gótů.

3  A tu si nás podrobili cizáci, protože nastal hlad², a my jsme hned osiřeli a začali trpět nouzi. Tamti nabrousili železo, aby svrhli našeho Indru.

4  Kvůli tomu se to všechno stalo, a proto se Askold s Rurikem procházejí po Dněpru, a vyzývají naše lidi k boji. Ale jelikož jsme měli u sebe Dira, nechtělo se nám proti nim vypravit.

5 A to nám budiž ponaučením, abychom si uvědomi­li naše chyby. A musíme se změnit, až nadejde čas.

6  A hle, Askold posadil své bojovníky do člunů a vydal se loupit do jiných míst. Tak to tenkrát by­lo. A vydal se proti Řekům, aby pokořil jejich měs­ta a přinesl oběti Bohům v jejich zemích. Ale to není správné, neboť Askold není Rusič, nýbrž Varjag, a chce si podmanit Ruskou Zem, leč zahy­ne, konaje zlo.

7  Ani Rurik není Rusič, protože ten slídil lstivě jak lišák ve stepi a zabíjel kupce, kteří se mu svěřovali do jeho rukou.

8  Chodili jsme na stará pohřebiště a tam, kde leží  naši prapředkové pod zelenou trávou, jsme přemýšleli. A náhle jsme pochopili, co si počít a koho následovat .

 

 

5. Askold porazil Dira Helénského a sám zaujal jeho místo (r. 876). Budou následovat další tři Askoldové. Nesmíme dopustit, aby si nás Rurik podmanil.

 

1  Hovořili jsme o tom vždycky, a naše slova byla pravdivá, a tak jsme vždy docílili Pravdy. A říkali jsme to starobylými slovy, která pocházela od na- I šich otců, jenž byli silní. A tak musíme jít cestou, kterou proklestili, abychom jim vyhověli.

2  A tu k nám přitáhl se svými Varjagy Askold. A ten Askold je naším nepřítelem. Říkal nám, že nás jde chránit, avšak lže, neboť je pokřtěný stejně jako Řekové. Tento Askold byl Varjag – najatý voják, který se zbraní v ruce chránil helénské kupce, jdoucí k řece Něpře.

3  A onen Askold, který k nám přišel se svými rytíři dvě století po Odoakrovi³, si umanul, že nám bude vládnout. A tu nám řekl Dir Helénský, abychom se s tím smířili. A zpočátku tomu tak bylo. Ovšem potom onen Askold Dira porazil a sám zaujal jeho místo. A on je rovněž naším nepřítelem, avšak my jsme ho nechtěli mít za nepřítele.

4  Staří lidé nám řekli, že na Rus přijde ještě další Askold a budou následovat další tři Askoldové. Jsou to naši nepřátelé a jsou to Varjagové, budou si sami sobě přinášet oběti. A nejsou to našinci. Jsou to cizí knížata, a knížaty vlastně ani nejsou, nýbrž prostými vojáky. A tu vládu nad námi získávají násilím.

5  I tak tomu bylo, když přišel Rurik.

6 Vzpomeňme na to, jak naši předkové porazili řím­ské orly poblíž ústí Dunaje, když Traianus přepadl Doudleby. A naši předkové tehdy zaútočili na legie porazili je. I bylo to tři sta let před naším Busem, to si musíme uchovat v paměti.

7 A nesmíme podlehnout Rurikovi, stejně jako jsme dříve nepodléhali jiným. Měli jsme vlastního Kníž­ete a odváděli jsme mu poplatky, a tak budeme činit až do konce.      

8 Ani Římané ani Heléni si nás nedokáží podmanit! A tak to zůstane již navěky⁴.

9  A tak jsme prosili Bohy, a oni nás obdařili silou, bychom měli naši zem ve svých rukou. A tak jsme my samotní byli obklíčeni nepřáteli a bili jsme se u Voroněžce –  u řeky i města. A tam naši otcové naši porazili Góty, a my stejně tak porazíme naše nepřátele. I překonali jsme tuto starost, řkouce, že je na ně čas i jindy.

10 A Matka Sva – ta, která dává oheň našim prapřed­kům, nese před námi slávu⁵. A ti naši předkové nás mají ve Svarze radost a modlí se za nás k Pitaru Dyjovi. A zde Árij shlíží na svůj lid. A tak jsme nemohli našim nepřátelům ukázat záda.

11  I žil v těch dobách Dir. A to byl Řek, a potom zmiz­el. A na nás přitáhli Askold a Rurik.

12  A také o to se vroucně modlím k Bohům, aby zba­vili Rus tohoto zla.

 

 

6. Byla neúroda, Řekové a Římané šli po mořských březích do Surože (r. 864). Askold se po Dirovi usa­dil knížecím stolci jako nezvaný kníže (r. 875 – 876). Askoldův Křest Rusi.

 

1  Doba byla naprosto klidná, dny byly jasné, a u nás zavládlo kruté sucho. A proto se neurodilo obilí, a tak jsme odešli do jiné země a tam jsme se pozdr­želi .

2  Rus byla rozdupána Řeky a Římany, kteří šli podél mořských břehů do Surože. A vytvořili tam Surož­ský kraj, neboť se tam nalézalo město Surož, pod­léhající Kyjevu. A takové uspořádání nebylo dobré, nýbrž zlé, protože kvůli němu začaly boje.

3  A Varjagové tehdy poprvé přitáhli na Rus. Askold přepadl se svým vojskem našeho knížete a zvítězil nad ním. Askold se u nás po Dirovi usadil na kní­žecím stolci jako nechtěný kníže. I začal nám vlád­nout a stal se vůdcem samotného Ogněboga, ochránce ohnišť. A proto od nás odvrátil svou tvář, jelikož jsme měli knížete, kterého pokřtili Řekové

4  Askold je nevzdělaný voják. A tak dnes se mu od Řeků dostalo ponaunačení, že žádní Rusi neexistují, že existují jen barbaři. Ale my jsme se tomu mohli jen smát, vždyť přece byli ti Kimbrové, rovněž naši otcové, a ti cloumali Římany, a rozmetali Řeky, jak vyděšená podsvinčata!

5  Naši náčelníci každému umožnili, aby jednal podle svých potřeb. Tento je však jiný, a koná obřady na cizokrajný způsob. A tento Askold přinášel oběti cizím bohům, a nikoli našim, jak to zavedli naši ot­cové, avšak nelze připustit, aby se to konalo na cizí způsob!

6  A Řekové nás chtějí pokřtít, abychom zapomněli na své bohy a přiklonili se tak k nim, aby z nás stříhali daně, podobně jako pastýři, obírající Skytské království.

7  Nedovolte vlkům, aby loupili beránky, kteří jsou dětmi Slunce!

8  Zelená tráva – to je Boží znamení. A my ji musíme sbírat do nádoby a nechat kvasit na Slunci, aby­chom na našich sněmech velebili Bohy v modrém nebi a přinášeli našemu otci Dažbogovi oběť. A ona je již v Irii posvěcena na sto krát.

 

7. A tak je dnes Rus křtěna (r. 876)

 

1  Naši praotcové kráčejí po vyprahlé zemi... A tak nám nepatří ani tento kraj, ani naše země. Dnes by­la Rus pokřtěna⁶.