VELESOVA KNIHA - SVATÉ PÍSMO SLOVANŮ

Tajemství dávných dějin Čech

 

    Počátky slovanských dějin byly až doposud považovány za velmi mlhavé. Nicméně nyní, kdy byl objeven nejstarší slovanský letopis –   Velesova kniha, který byl zapsán volchvem Jagajlou Ganem v IX. století n. l. na březových deskách, se již situace pod­statným způsobem změnila.

    Byl poodhalen závoj, skrývající prapočátky dějin všech slovanských národů, včetně Čechů.

    Již samotné jméno a původ mudrce Jagajla Gana, tvůrce de­sek, nás zavádí do západoslovanských zemí. Podle Velesovy knihy pochází jeho rod z obodritského města Stargorodu (nynějšího  Oldenburgu na území Německa), odkud jeho kmen časem přesídlil do Novgorodu na Ilmeni. Došlo k tomu v IX. století po válce s franským králem Karlem Velikým.

    V jeho jazyce se zachovaly mnohé rysy polského a českého ja­zyka, což byl důvod, proč jej někteří badatelé považovali za „pra-Poláka". Jeho rod byl spřízněn s rodem budoucích polských a českých králů – Jagellonců.

 

 

Vzdálení předci Čechů a západních Slovanů

 

    Kterou dobu je tedy možné považovat za počátek českých dějin? Podle Velesovy knihy sahá historie českého národa, s jako jiných slovanských národů, až do časů našich dávných prapředků, slunečních kmenů, které odešly z dálného severu pod vedením vůdce a boha Slunce Jara, kterému se také říkalo Or nebo první Árij.

    Podle uvedené rodové legendy měl tento první prarodič všech Slovanských rodů syny, kteří se postavili do čela stěhujících se slovanských národů. Tato knížata – praotcové východních, západních a jižních Slovanů, měla příslušná jména – Kyj, Šček (nebo Čech) a Gorovato (či Chorvat).

    Praotec Čech se stal hlavou rodu, z nějž pocházejí západní Slované, především tedy Češi.

    Tuto starobylou rodovou legendu zapsal mudrc Jagajlo Gan v IX. století, a je nepochybné, že se pak v nejrůznějších podobách šířila dále. S odstupem tří staletí se dostala do známého českého letopisu Kronika Čechů (Chronica Boemorum) letopisce Kosmase, jinak Kosmovy Kroniky, potom ve XIV. století do Dalimilovy kroniky. Autoři těchto dvou kronik se neopírali pouze o ústní podání legendy, nýbrž měli k dispozici také letopisy podobné Velesově knize.

    Za povšimnutí stojí skutečnost, že Kosmas ve své kronice nazývá praotce Čechů jménem Bohemus, od jehož jména pak také vzešlo staré jméno Českých zemí Bohemie. A teprve až v Dalimi­lově kronice je tento předek ztotožněn s praotcem Čechem. Na tuto nesrovnalost se poukazuje již velmi dávno, a teprve Velesova kniha nyní nabízí klíč k vyřešení této otázky.

    Při studiu legend o prarodičích je nutno mít vždy na zřeteli, že se v nich spojují dohromady legendy o mnoha praotcích a vůdcích jednotlivých národů. Jinými slovy, jedná se tu vždy o epickou situaci, která se nejenom v průběhu věků, ale i tisíciletí nejednou opakovala.          

    Jméno prvního praotce Čecha (nebo Ščeka) nás zavádí do časů prapůvodního odchodu slovanských árijských rodů ze staré pravlasti na dálném severu. Velesova kniha určuje tuto dobu, dobu rodovičů, jako počátek otáčení „Svarogova kola“. Jinými slovy, události této legendy se odehrávaly dvanáct zvířetníkových ér před současným věkem Ryb. Velesova kniha, vycházejíc z astrologických výpočtů, hovoří o tom, že k tomuto původnímu odchodu kmenů boha Slunce, neboli slunečních kmenů, došlo před „dvěma tmami“ (dvěma temny), neboli před 20 tisíci lety, kdy nastala doba „velikých zim“. K odchodu potom došlo ještě jednou, a to v 7. tisíciletí př. n. l., kdy již rody vedl vnuk Slunce, první Árij jménem Jar. V těchto legendách se pravděpodobně hovoří o době ledové.

     Jméno tohoto praotce potom přešlo ve jméno dynastické; náčelníci stěhujících se slovanských rodů si je nesčetněkrát přidávali ke svým jménům, která dostávali při narození.

    Tak například jméno dávného praotce všech indoárijských ná­rodů Árije si přibral při novém přesídlení ze stepí jihouralského Sedmiříčí otec Osedeň, který je znám jednak z Velesovy knihy, a kromě toho o něm nalezneme zmínku rovněž v Bulharské Védě Slovanů, kde se mu říká král Sada. K tomuto stěhování docházelo podle chronologie Velesovy knihy již v 1. a 2. tisíciletí př. n. 1., přičemž slovanské rody se v té době usídlovaly na obrovských územích Eurasie, od Uralu až ke Karpatským horám.

    Právě tehdy se na území poblíž Karpat objevili první Slované, mezi nimi rovněž předci Čechů. Velesova kniha říká všem těmto „přikarpatským“ Slovanům jménem „Karpeni“: „Tisíc pět set let před Direm přišli naši pradědové ke Karpatské hoře, i usadili se tam a žili poklidným životem, protože v čele rodů stáli otcové rodičů, a stařešinou rodu byl Ščeko z rodu Árjů...“ (Rod 1., 4:1). „Tu jsme se začali rozpomínat na Karpatské hory. V té  době se náš rod jmenoval Karpeni. Ti, kteří se usídlili v lesích, nosili jméno Dreviči, na polích jsme se jmenovali Polané.“ (Trojan Prov: 4).

    Neodpustím si na tomto místě poznámku, že až do této doby byli Karpové považováni za Kelty, avšak Velesova kniha tímto jménem jednoznačně pojmenovává karpatské Slovany v dobách, kdy ještě Slované byli jednotni.                 

    Velesově knize jsou známi rovněž karpatští Keltové (rod „kelči“), kteří se spolu se Slovany účastnili společných válečných výprav proti Řekům a Římanům, a dále Ilyrům, kteří jsou zde však považováni za příbuzné Slovanů.        

    Při líčení života karpatských Slovanů na přelomu našeho letopočtu se Velesova kniha zmiňuje o pěti slovanských kmenech, které přišly do Karpat a v jejichž čele tehdy stálo pět knížat: „A tak jsme po oněch bitvách dorazili ke Karpatským horám, a tam jsme nad sebou ustavili pět knížat, a začali budovat ohnišťanská města a vesnice...“ Nejspíš se tu  hovoří o českých kmenech, a to jak o vlastních Češích, tak o Sedličanech, Lučanech, Dečanech, Pšovanech, Slezanech, Lemúzích, Doudlebech a dalších. Jako náčelník všech těchto Slovanů je tu ve Velesově knize uváděn Šček, kterého si na sněmu zvolili stařešinové a náčelníci všech rodů.

    Nicméně jméno Šček (Čech) je svaté jméno, bral si je kníže, který se stával náčelníkem všech západoslovanských rodů, a to nejenom českých, nýbrž i polských a venedo-obodritských, dále srbochorvatských, ale i mnoha dalších.  Kníže, který přijal toto jméno, jakoby opakoval na zemi životní pouť dávného praotce tohoto jména, Dažbogova vnuka. Avšak Sček, který přivedl slovanské rody z Ariany ke Karpatům, měl předtím, než stanul včele všech slovanských rodů, ještě i jiné jméno.

    Jak jsme se o tom již zmínili výše, Kosmova Kronika nazývá tohoto praotce, který se zastavil v českých zemích u hory Říp, jménem Bohemus. Avšak zde jde pravděpodobně o polatinštěnou formu vůdcova jména. Velesova kniha uvádí stejné jméno v podobě Bož, a rovněž Bus, což je zároveň i dynastické jméno. Praslovanská a árijská knížata tohoto jména jsou známa rovněž ze středoasijského Sedmiříčí (ze IV. století př. n. 1.) a ze Severního Kavkazu (ze IV. st. n. 1.). Od tohoto jména pochází například jméno řeky Bug, a rovněž (podle kronikáře Kosmy) starý název Českých zemí Bohemia.

    Předpokládá se také, že starý název Bratislavy –  „Pižoň“ nepochází od jména římského vojevůdce Pisona, nýbrž také od tohoto prvního knížete jménem Bož, nebo možná jeho syna Božana. Je znám také Busův syn Bojan, který žil ve IV. století a skládal své hymny o těchto místech, avšak o tom budeme hovořit ještě níže.

 

 

Byli staří obyvatelé Bohemie Kelti nebo Slované?

 

    V současné době se svědectví kronikáře Kosmy bere do úvahy jen zřídkakdy, a staré jméno Čech Bohemie se neodvozuje od jména praotce Čechů, nýbrž častěji od kmene Bójů, které současní  historikové považují za Kelty. Je tomu tak skutečně?

    Keltové opravdu obývali rozlehlá území Střední Evropy, mi­mo jiné i Karpaty a Podunají, a v 1. tisíciletí před našim letopočtem byli usídleni na jižních svazích Karpat, neboli na území dnešního Slovenska. Jedná se o kmeny Kotinů, což jsou nesporní Kelti. Za keltské dědictví je v současnosti považována kultura dunajských mohyl. K slovanským kulturám patřila kultura popel­nicových polí, nebo lužická, která dominovala části dnešních polských a českých území v 1. tisíciletí př. n. l.

    Laténská a halštatská kultura, které se od předcházejících v mnoha směrech liší, patří pračeskému rodu Bójů, kteří jsou v současnosti považováni za Kelty. Avšak důvody pro to jsou  velmi neprůkazné, neboť archeologie nám nedává zcela jednoznačnou odpověď ohledně etnického zařazení té či oné kultury, nýbrž poskytuje pouze celkový obraz o rozšíření totožných archeologických nálezů. A tak např. Karpeni, jak jsme již uvedli, kteří byli doposud považováni za Kelty, se ve skutečnosti ukázali býti Slovany (podle údajů desek Velesovy knihy). Totéž lze říci i o kmeni Bójů.

    Samotné jméno tohoto rodu lze vykládat na základě slovan­ských jazyků jako „bojovník“. Další jméno tohoto kmene je zná­mo v latinské transkripci jako „Galati“. Tento rod Bójů odešel z Karpat do Malé Asie a založil tam Galatii, přičemž tyto Galaty považují někteří učenci za Kelty, jiní za Tráky.

    Nicméně ve Velesově knize a další staré slovanské památce Bojanově hymnu (pocházejícího ze IV. století n. 1.) je toto jméno vykládáno jako karpatská «гoлядь»nebo «гoляды» a říká se tam o tomto kmeni toto: «гoлядь poднaя poдoви pycoв» („golaď“ je spřízněna s ruskými rody). Tento kmen je znám jak pod jménem „golad'“, tak i pod jménem Gójů nejen v Karpatech, nýbrž i na Ukrajině (ukr. „bojki“), dále v zemích starobylého Pruska, a potom také na Rusi. Ve středověku se objevují jeho příslušníci rovněž nedaleko Moskvy u města Možajsk.               

    Kořenoren tohoto slova je velmi starý, je docela možné, že sahá až k Etruskům či Pelagům, kteří jsou mnohými badateli považováni za Praslovany. A pro tuto teorii se v současné době objevují stále nové a nové důkazy (ačkoli tento problém není ještě stále definitivně vyřešen). Za dávných časů Bójové obývali území od Karpat až po severní Itálii, neboli právě země Etrusků. Je známo, že ve IV. století př. n. l. přešli tito Bójové přes Alpy a vpadli do Itálie, kde došli až k Římu.

    Hlavním městem Bójů bylo podle latinských pramenů město Budoris (koncovka „-is“ byla jednoznačně přidána Latiny). Toto město se rozkládalo u dnešní vesnice Stradonice u Berouna.  A v tomto místě se nevyhneme poznámce o tom, že Velesova kniha nazývá Buse (Bože), praotce a prvního vůdce Budorem (či Budyrem). Toto jméno znamená „probuzený“, „buditel“. A není žádný důvod považovat je za keltské, nehledě na jeho proměnlivý osud a v mnoha ohledech tragickou dávnou historii.

 

 

Rané dějiny Bohemie – Českých zemí         

    Území Bohemie, které prožilo svůj rozkvět za dob prvních vá­lečných výprav na Řím, bylo od II. století před n. l. nuceno samo odolávat vpádům nepřátel. A tak již ve II. století př. n. l. vtrhl na území Bohemie germánský kmen Kimmeriů, později v 60. létech I. století př. n. l. pustošil země Bójů strašlivým způsobem národ Gétů, takže tomuto území se po dlouhý čas neříkalo jinak než „bójská poušť“.

    Mimochodem tato válka mezi Géty a Bóji rovněž svědčí v neprospěch verze o keltském původu Bójů. Kdyby byli jedni eltové v této zemi vystřídáni jinými, pak by Římané Bohemii neříkali Bójská poušť, stěží by v takovém případě rozlišovali jedny Kelty od druhých.

    Zdrcující porážku Bójů dovršily germánské kmeny Markomanů a Kvádů, v jejichž čele stál král Marobud, který v místě bójského hlavního města Budorosu založil město, které nazval svým jménem Marobudum. Zajímavá je v tomto případě posloupnost v názvu hlavního města, a rovněž to, že „mara“ ve slovanských zemích znamená smrt, a tak nabývá jméno města symbolického                 významu.  

    Později, v roce 21 před n. l. dobyli markomanské území Ríma­né, a pod jejich nadvládou zůstávalo po  200 let.

    Nemyslím si, že by během těchto historických změn bylo pů­vodní slovanské osídlení z tohoto území zcela vytlačeno. Část obyvatelstva se zřejmě stáhla za Karpaty, jiní však zde zůstali a žili i nadále pod svými dobyvateli. 

    A nebyl právě toto důvod, proč potom první česká knížata z rodu Přemyslovců vzešla z prostých oráčů, jelikož v té době se z příslušníků starých knížecích rodů stali oráči, avšak stařešinové rodů si přece jen uchovávali v paměti jejich výjimečné postavení a původ.  

    Následující události, o nichž přináší svědectví Velesova kniha, se vztahují ke druhé polovině II. století n. l. V období let 160-180 n. l. vzplanula tak zvaná markomanská válka, kdy barbaři, jimiž se rozumí kmeny Venedů (mezi nimiž byli rovněž předkové Čechů) a germánských Markomanů, zaútočili proti Římu. Za vlády císařů Marca Aurelia a Commoda podnikli několikrát vpád na území Římské říše, bořili opevnění na Dunaji. Až teprve v roce 180, neboli po dvacetiletém období válek, se podařilo císaři Commodovi obnovit předválečné hranice říše.     

    Ve stejné době začaly na území Bohemie a do Karpat znovu pronikat kmeny Slovanů, mezi nimiž byli především předkové Slováků, kteří se v té době poprvé objevili v Karpatech, ovšem rovněž i řada českých kmenů. Začali vytěsňovat římany, Germánce a rovněž zbytky Keltů Kotinů a Ilyrů.

    Šlo pravděpodobně právě o ty české kmeny, které se vracely do země svých předků, aby pomohly svým příbuzným, ale byly tu i jiné slovansko-venedské rody z první vlny velkého stěhování  národů.

 

 

Nová vlna přesídlení Slovanů do Bohemie

 

    Přenesme se na začátek našeho letopočtu. Velesova kniha tvrdí, že v té době jeden ze slovanských kmenů opustil svou pravlast. Hovoří se o Slovenech, což jsou v tomto případě zřejmě předkové Slováků. Velesova kniha říká, že je vytlačili z jejich původní vlasti pohani Jágové a rybojedi-kostobocí sto let před Hermanarikem, neboli ve II. nebo ve III. století n. 1.

    „A tak pohané odešli na půldenní stranu a zanechali nás samotné... (a tehdy) nás přepadlo plémě kostobokých. Pohani a kostobocá se sveřepě bili a prchali velice  rozlícení, aby kradli naše býky. A tak ten zápas trval dvě stě let. A naši předkové se vydali k Lechům a tam se usadili sto let před Hermanarikovými Góty ...“ (Trojan IV., 5). Jágové či jazygové (pohani), to jsou Kavkazané, kteří žili v Tmutarakani (Tamaň) poblíž řecké kolonie Danais(jak podle Velesovy knihy, tak podle Ptolemaia).

    V případě rybojedů-kostobokých jde nejspíše o íránské kmeny Saků Massagetů (massya – avest. ryba), o nichž se zmiňuje Hero­dotos. Tito rybojedi žili původně ve Střední Asii a potom se pře­sídlili do Černomoří. Plinius se v I. století n. 1. domníval, že kočovali poblíž Srbů u Donu (Plin. H., č. I. VI., s. 7). Avšak již Ptolemaios Alexandrijský (175-182), který jim říkal Koestoboci, je umístil do Dácie k Dunaji poblíž Venedů (Ptolem. 1., III., s. 81). Taktéž jsou známa jména slovansko-venedské kněžny Ryndy a jejího syna Boje (z rodu Bójů?), a rovněž vládce Rusů Klinera, kteří v té době bojovali proti Dánům (podle Saxe Grammatica), a potom nejspíš s kostobokými (Dión Cocceianus z Průsy).

    Dión Cocceianus z Průsy na konci II. století n. 1. vyprávěl o Markomanské válce v Dacii mezi vandalskými Astingy (neboli Venedy) a kostobokými: „vandalští Astingové v době Markomanské války, poté co se rozhodli usadit v Dácii, zaútočili proti kostobokým a vyhubili je“ (Dion. Cass. I, LXX, s. 12).  O dalším osudu kostobokých Veleso­va kniha sděluje, že rybojedi-kostobocí byli pohlceni Ilyry a potom byli Ilyrové pohlceni zase námi, neboli Slovany.

    Do sousedství kostobokých Velesova kniha umisťuje Doudleby a Venedy (tyto Doudleby nalézáme i mezi českými kmeny). Mimo jiné se tam říká, že kostobocí vymřeli sami, neboť přestali pracovat a stali se neplodnými, a není tam ani slovo o válce mezi Venedy a kostobokými (je možné, že Dion, řečený Zlatoústý, neměl správné informace). Vandalští Astingové (Venedi) obsadili vylid­něná území kostobokých již takřka bez boje.

 

    A tak vidíme, že jeden z kmenů slovanských Venedů byl ze stepí Severního Černomoří, nejspíš od Skytské Neapole (Novgo­rodu), po válce s rody kostobokých vytlačen. Tito Venedi tak ode­šli k Dunaji. Byli to podle všeho Sloveni (Slováci), kteří žili do II. století našeho letopočtu na Krymu. Vlastně i jméno města Neapol – Novgorod –  je pro Sloveny velmi běžné.

    Víme, že za Mitridatových časů (I. století př. n. 1.) vládl v tomto městě na Krymu skytský král Skilur, a právě takto musí znít z řeckých úst jméno slovenského knížete Slovena (srovnejme se slovem Sklavini, jak Slovanům říkali Řekové).

    Po odchodu z Krymu se Sloveni - Slováci usadili při Dunaji a v Karpatech, kde byli nuceni bojovat s Góty. „A ti (Gótove) proti nám pojali zášt; a tu došlo k velikému boji, a Gótové byli vytlačeni a zahnáni k Donci a Donu.“ (Bus II., 2:1) A germánsko-skandinávské ságy vy­právějí o tom, že v té době gótský král Kniv Gemuž se také říkalo Ovid, Humul, Hungul), syn Ostrogóta (Nidala) porazil Sedmi­hradsko, kde stálo město Novae (doba vlády Kniva 251-283 n. l.). Nejspíš se tu mají na mysli události související s dobytím Krymu a sloveno-skytského města Neapol Skytský Góty, kteří potom došli rovněž k Tanaisu na Donu.

 

 

Časy Buse Bělojara a Bojana

 

    A tak nastalo IV. století, které nazýváme zlatým věkem slovanských dějin. Je to doba Buse, Slovena, Bojana a zároveň čas válek proti gótskému králi Hermanarikovi.

    Na počátku IV. století byla slovanská území rozdělena do ně­kolika zemí: Roxolaň, Borusii, Ostrogócii, Slovenii, Volyň a Venedii.

    České země neboli Bohemie byly tehdy součástí Borusie, která zahrnovala území od dolního toku Dněpru až po Dunaj; v jejích zemích žili Borusové, surožci-tiverci, kteří uprchli z Taurského poloostrova, Karpeni a rovněž zbytky Keltů a Tráků. Ve stejném stole­tí podléhala část Borusie Ostrogótům a Visigótům. Slovenie neboli země Slováků se rozkládala na severních úbočích Karpat, hlavním městem byl Novgorod (podle Jordana Novietun). O něco severněji ležela země Doudlebů se svou metropolí ve Volyni.

    První půlka IV. století se odvíjela ve znamení míru a všeobecného rozvoje slovanských zemí. Archeologové v tomto období zaznamenávají „rozkvět čerňachovské kultury“. Slované se tehdy mnohému naučili, rozvíjela se literatura (ví se o existenci písní pěvce Bojana, kterýžto byl synem Buse Bělojara, a Zlatogo­ra, které se právě v té době zaznamenávaly). Ve stejném období byl vytvořen kalendář, vystavěna nová města, chrámy. Podle archeologických údajů se v zemědělství začal používat zdokonalený pluh, vylepšilo se hrnčířské řemeslo a tavení železa, objevilo se již větší množství přepychových předmětů, pocházejících ze soused­ních států, a to jak z východu tak i ze západu.

 

    Od poloviny IV. století se začaly pro Roxolaň a Slovenii dra­maticky vyvíjet vztahy s Góty. Zachování míru nezachránilo ani uzavření sňatku mezi gótským králem Hermanarikem (Hermanaricus, doba vlády 351 až 375 n. l.), pravnukem Kniva, a carevnou Lybedí, sestrou Buse Bělojara. Hermanarik carevnu Lybeď zabil a to dalo podnět k rozpoutání války mezi Slovany a Góty.

Tenkrát bojovníci Roxolaně a Slovenie pod vedením Antů-Roxolanů Buse a krále novgorodských Slovenů Slovena výpa­dy ostrogótského krále Hermanarika, kterému se již podařilo podrobit si mnohé národy a vytvořit říši Gótů, odrazili.

    Velesova kniha vypráví, jak zpočátku Hermanarik usiloval o uzavření míru se Slovany, „Hermanarik si s námi připijel vínem na Přátelství po boku našich vojvodů“, aby pak mírovou smlouvu porušil a „jednoho léta na nás zaútočil.“ (Bus II., 2:3).

    Válkám, které se odehrávaly za Busových a Hermanarikových časů, je věnována takřka třetina textů Velesovy knihy, avšak my bychom zde obrátili svou pozornost na úryvek, který nás opět přivádí do Karpat a k Dunaji.

„A tu proti nám podnikl tažení Hermanarik a zaútočil na nás. A tak jsme byli srovnáni se zemí, když jsme se bili ... Vtom k nám přiletěl Božský Pták a pravil: »Jděte na půlnoční stranu a pře padněte je, když se blíží k našim vsím a pastvinám.« A tak jsme učinili – odešli jsme na půlnoční stranu a zaútočili na ně. A v té řeži jsme je porazili. A tak jsme se k nim dostali a rozbili tábor u řeky Dunaj ...“ (Bus II., I).

    A tak se zde hovoří o tom, že se slovanské kmeny bijí s Góty na severu, potom vítězí a rozbíjejí svůj tábor na řece Dunaj. Svědectví o tom, že se Sloveni usídlili u Dunaje, a také to, že se tam ve IV. století rozkládal Novgorod, podává rovněž gótský historik Jordanes: „Sklavené žijí od města Novietunu a jezera, které se zove Morsiánské, až po Danastr (Dněstr) a na severu až po Vikslu (Vislu)" (Jordanes, 35). „Vždyť Skytie hraničí se zemí Germánie až k tomu místu, kde začíná řeka Ister (Dunaj) a rozprostírají se Mursiánská blata“ (Jordanes, 30). To tedy znamená, že město Novietun - Novgorod, sídelní město Slovenie, se nalézá poblíž jakéhosi jezera a Morsiánských močálů (jde-li o totéž místo) při horním toku Dunaje.

    Nejpravděpodobnější interpretace je taková, že jde o jezero s močálovitými břehy Neusiedler See (v překladu z němčiny to znamená Novgorodské jezero). Toto jezero se v současnosti nalézá na hranicích mezi Rakouskem a Maďarskem, přibližně 30 km od Bratislavy – hlavního města Slovenska.

    Nedaleko odtud se nalézá i vodní zdroj, jehož jméno obsahuje slovní základ „mor“ (odtud Morsijské jezero –   blata, močály). Jde o řeku Moravu, která tvoří hranici mezi Slovenskem a Rakouskem. Morava se naproti jezeru Neusiedler See vlévá do Dunaje (mimochodem, tato země se odedávna jmenuje Morava). Jordanes neříká, že se Novgorod rozkládá bezprostředně u tohoto Morsijského jezera, což by bylo ovšem také obtížné už kvůli bažina­tým břehům. My se můžeme domnívat, že nejpravděpodobnějším místem, kde se starobylý Novgorod - Novietun rozkládal, je současné časné hlavní město Slovenska, město ležící na březích Dunaje – Bratislava.

    Právě v tomto městě se oslavovalo vítězství nad Góty, a zrovna tam zazněl známý Bojanův hymnus, který se nám dochoval a nedávno byl také uveřejněn.

    Vzhledem k tomu, že se v tomto Bojanovu hymnu neuvádí název města, v němž Bojan zpíval, můžeme rovněž předpokládat, že jde také o město Požoň, kterému se možná také říkalo Novgorod (neboť se tu nalézal také Novgorod, hlavní město Slovenů, máme-li věřit Jordanovu svědectví). Město jménem Novgorod mohlo v Slovenii ve IV. století ležet i v jiném místě. O dvě stě kilometrů východněji se na území dnešního Maďarska zachovala oblast, která hraničí se Slovenskem, nesoucí jméno Nograd. To by také mohla být vzpomínka na nějaký jiný Novgorod, je-li to důkaz toho, že zdejší místa náležela k Novgorodu, který se nalézal poblíž Bratislavy. Existují také domněnky, že se toto město mohlo rozkládat někde na řece Sávě, v takovém případě by bylo možné Mursianské jezero ztotožnit s Balatonským jezerem. Zda je tomu opravdu tak, to ukáží další bádání.           

    Zmíněné bitvy proti Gótům se nezúčastnily pouze slovanské kmeny, ale i mnoho jiných evropských národů: žmuď (Litevci), Vlachové (předci Rumunů). V Bojanově hymnu je nazýván rov­něž národ zvaný golaď, neboli obyvatelé Bohémie, předkové dnešních Čechů.

Jak podle Bojanova hymnu, tak i podle gótských legend, byl Hermanarik v této válce Slovanů a Gótů těžce zraněn. Ránu mu zasadil „sar“ Bus a „volchv“ (mudrc) Zlatogor, a vedl pak podle Jordanových slov bídný život. Potom, jak uvádí Ammian Marcellinus, Hermanarik spáchal sebevraždu.

    A tak se země Bohemie a Slovenie navždy osvobodily z područí germánské a římské nadvlády, přestože Germáni ani v následu­jících staletích nepřestávali na tyto země dotírat.

 

    Po uplynutí určité doby se historie začala ubírat jiným směrem. Tehdy docházelo mezi Ostrogóty k vážným rozepřím mezi příznivci Hermanarikova syna Hunumunda a zastánci Amala Vinitaria, jenž byl synem Vultulfa – Hermanarikova bratra. Vinitariovi se podle Marcellina říkalo Vitimir. Jméno tohoto gótského náčelníka je evidentně slovanského původu (venedské). To svědčí buď o tom, že se mezi gótskou vládnoucí dynastií vyskytovali rovněž Venedi, nebo o tom, že si gótští vládci brali slovanská jména (k tomu bych poznamenal, že Vinitariova neteř se mohla také pochlubit slovanským jménem, jmenovala se Vadamerka; oženil se s ní slovanský kníže Bělorev). Podle Velesovy knihy byl Amal Vinitarius Vened, v deskách se mu přímo říká Amal Vend.

    Nicméně tehdy Amal Vend, který toužil předvést svou sílu a vymanit se ze slovanské závislosti, podnikl několik válečných výprav na slovanská území. Nejprve utržil několik porážek, avšak potom, když se dozvěděl datum, kdy podle slovanského védského letopočtu nastal konec Svarogova dne (věštba předpověděla Bu­sovi jeho záhubu právě na tento termín), nanesl Slovanům zdrcující porážku, a Buse spolu s dalšími 70 náčelníky ukřižoval.

    Celý národ Rosů oplakával smrt Buse Bělojara a jeho spolubojovníků. Po ukřižování Buse Bělojara Roxolaň padla, a tím se otevřela cesta do Evropy kmenům Hunů. Začalo velké stěhování národů. Starý svět byl zbořen, nastal čas nového Svarogova dne.

 

 

Dějiny Bohemie – Čech za Attilových časů

 

    Dobu hunského vpádu na slovanská území popisuje Velesova kniha jako konec Svarogova kola a konec světa, jak jej předpověděli naši předci.      Po lítých a mnoho let trvajících bitvách se Hunové, předkové dnešních Maďarů, usadili v Evropě a vytlačili česko-moravské kmeny od Balatonského jezera, kde si založili svou říši, jejíž moc tehdy sahala téměř na všechna slovanská území od Severního Kavkazu až po Baltické moře. Toto vše se odehrálo za vlády prvních hunských chánů Rugily, Mundzuka a Oktara. A tato slovansko-hunská říše, v níž počet slovanského obyvatelstva mnohoná­sobně převyšoval ostatní, se tak v podstatě stala prvním slovan­ským impériem. Proto také následník prvních hunských vládců chán Attila uzavřel se Slovany mír, který z nich činil spojence proti odvěkým nepřátelům Germáncům a Římsko-Byzantské říši.  

    Odehrálo se to takto. V roce 441 se Attila po nekonečných vál­kách na Severním Kavkaze vrátil na Dunaj a začal bojovat proti Byzanci. V roce 443 prošli Hunové s Bóji údolím řeky Moravy a pak se vydali na Cařihrad. A tehdy si císař vyprosil mír a vyplatil dluh. Attila zabil svého spoluvládce, vlastního bratra Bledu, a začal v říši, která se rozprostírala od Volhy po Dunaj, vládnout jako samovládce.

    Attila však nebyl jenom skvělým bojovníkem, nýbrž i obratným diplomatem. A tak podnikal výpady proti Byzantské říši ve spojenectví s Peršany, požádalo ruku sestry císaře Valenti­niána III., jisté Honorie, která byla do něho zamilovaná, a měl své přívržence dokonce u byzantského dvora. A tenkrát Attila získal na svou stranu v boji proti Gótům jím porobené Slovany-Anty tím, že uzavřel se Slovany Kyjevské Skufi spojenectví.

    Tehdy se podle Velesovy knihy a letopisu Povesť vremennych let usazovaly poblíž Kyjeva mnohé kmeny Čechů (Ščekův rod), které byly vyhnány z Karpat o pět století dříve Berigovými Germánci (k odchodům Čechů však docházelo i později). Ve stejné době byli od břehů Labe (Elby) do PodněpřÍ také vytlačeni Venedi-Bodričové, a ti, kteří zůstali, byli částečně poněmčeni.

    Attila ve spojenectví se Slovany (s těmi kmeny, které zůstaly nedotčeny válkami na Kavkaze) vyhnal Góty z Karpat a od labských břehů. Velesova kniha (Bus IV., 3) říká o válce Slovanů  proti Gótům pod Attilovým vedením mimo jiné i to, že Slované porazili „deset králů“. V té době Slované pronikli v Evropě daleko na západ. Češi se již definitivně usadili v Bohemii, Srbové se zmocnili zemí za Labem, po jehož pravém břehu se usídlily kmeny Bodričů a Stodoranů.                

Velesova kniha (I. 2b, II. 7z) o tehdejších časech říká: „A v té době vítězil nad našimi nepřáteli Attila ... I rozprostřely se naše voje coby křídla na dvě strany. A Attilovi bojovníci byli uprostřed. On sám stál včele Jasuňů, a po obou jeho bocích slovanští vojvodové stojící včele Jasuňů, kteří měli bezpočet bojovníků.“ V těchto deskách se také hovoří o Kyjových výpravách, o usídlení Ščekových a Chorivových rodů.

   V roce 451 se válka Attily a Slovanů proti Vizigótům přesunula do Galie, na území Římské říše, kam Vizigóti utekli před Huny. V červnu roku 451 se odehrála tak zvaná bitva národů na bojišti zvaném Cam pus Maruriacus, neboli na Katalaunském poli (poblíž dnešních Chalons-sur-Marne v sev. Francii). Došlo tam ke krvavé bitvě a vojevůdce Aetius si připsal vítězství na své konto (o čemž se můžeme dodnes dočíst v učebnicích dějepisu). Ovšem Aetiovo vítězství spočívalo pouze v tom, že neutekl z bitevního pole. Attila se podle mého názoru rovněž považoval za vítěze, neboť ve stejném roce začal tento tak zvaně „poražený“ Attila chystat vpád do Itálie. Aetius se již nemohl spoléhat na Vizigóty, neboť ti samotní v té době plánovali přepadení Říma.

    V roce 452 Attila vtrhl přes alpské průsmyky do Itálie a dobyl pevnost Aquileia, a posléze také Milán. Avšak proti Římu se již po jednáních s papcžem Lvem I. nevydal.

    O této události se zmiňuje rovněž Velesova kniha (Bus IV., 3), když vysvětluje důvody, proč Attila přerušil válečné tažení proti Gótům a Římanům: „A tu nás pod pořili Attilovi bojovníci a my jsme ne přítele porazili. A tak jsme rozdrtili deset vládců –   císařů. A jejich pána a vládce Lva Velikého jsme zajali. A když se stateční bojovníci přiblížili k Římským hradbám, tu on – Papež Lev – začal chytračit: Prý Stvořitel nekáže, aby se bojovalo: meče je lepší zakopat, a věnovat se raději výměně skopců a plodů; však to velí samotná Svarga.“

    Na tomto místě je třeba připomenout, že Slované, kteří se účastnili této války, v podstatě kráčeli ve stopách svých prarodičů – Etrusků a Bójů. Po celé věky usilovali o navrácení země předků, kterou jim o několik století dříve uloupili Římané.

    Potom se Attila vrátil do Panonie. Jeho následující kroky svědčí o jeho upřímné snaze uzavřít mír. A pakliže se dříve ucházel o ruku princezny Honorie (což málem vedlo k válce s Byzancí), pak se nyní v zájmu upevnění míru s Góty (a zároveň, aby uklidnil byzantský dvůr), rozhodl oženit s mladou germánskou krasavicí Ildico.  

    Avšak příběh skončil velmi smutně. Attila byl po svatební noci nalezen mrtev (není vyloučeno, že ho Ildico otrávila). Tak skončila Attilova epocha.

    Nicméně za dobu panování Attily a knížete Kyje z rodu Bělojarů (který byl potomkem Buse Bělojara) se zrodilo obrovské společenství slovanských národů, do nějž mimo jiné spadala rovněž území Kyjevské Rusi, Slavonie a Borusie (včetně Bohemie – Čech). V té době podle Pověsti vremennych let žili také Kyjovi bratři, kteří přijali jména dávných prapředků Ščeka a Choriva. A byl to podle všeho Kyjův bratr Šček, jenž přišel se svým rodem od Kyjeva do zemí Bohemie, kde se také ujal vlády.   

    Po Kyjovi (doba vlády r. 430 až 460) usedl na knížecí stolec jeho syn Lebeďan, kterému se také říkalo Slaver. Ten, jak praví Velesova kniha, „dlel poblíž hory u města Kyjeva. To byl rozumný člověk,  a vládl jako z chrámu“, a byl u moci 20 let (r. 460 až 480).

    Potom vláda nad Kyjevem přešla na knížete Verena, jenž byl pozván z Velikogradu (z Velehradu, budoucího hlavního města Čech a Moravy). Podle svědectví Velesovy knih byly v té době země Ščekova rodu (to znamená, že i město Čechů Velehrad) součástí Kyjevské Rusi. Veren velehradský v Kyjevě vládl rovněž 20 let (480-500). Po Verenovi vládl po dobu ro roků kníže Serežeň (500-510), avšak o něm není nic dalšího známo. Posledním vlád­cem z rodu Kyjevičů, který byl v Kyjevě u moci, byl kníže Svatojar (pravd. doba vlády r. 510-543). Na svém sněmu ho zvolili za knížete zástupci sjednocené Borusie (spolu s Bohemií – Čechy) a Roxolaně (nejspíš v r. 510).

    Svatojarovi synové a jeho další potomci nevládli pouze Kyje­vu, nýbrž ijiným západoslovanským a jihoslovanským zemím.

    V Podunají, počítaje v to i Bohemii, vládl Ardagast Svatojaryč (?-597), po něm následoval Pejregast, který spravoval území jižněji od Dunaje. Ardagastův bratr, Mosk Svatojaryč, se dostal k vládě po bratrově smrti v roce 597.

    Potom se vydal od Dunaje napříč přes veškerá slovanská území na sever, a jak nás informuje Velesova kniha, sjednotil všechny slovanské rody založil město, které bylo nazváno na jeho počest Moskvou (některé staré moskevské pověsti a také svědectví cesto­vatelů tuto legendu potvrzují).

 

 

Boj Slovanů proti Avarům

Moskova, Dobritova (Dauritasova)

a Sámova vláda

 

    V Podunají a v regionech sousedících s Byzancí se tehdejší události odvíjely následovně. V té době přešel přes slovanská území avarský chán Bajan a doprovázelo ho vojsko s bezpočtem bojovníků.

Potom v roce, kdy usedl na trůn císař Tiberios II. (dne 5. října 578), a kdy vojska impéria vedla války proti Peršanům, podnikli Slované spolu s Anty další nájezd na balkánské provincie impéria. A tenkrát se obrátil císař Tiberius na chána Bajana s návrhem, aby se spolu vypravili proti Slovanům, a Bajan souhlasil. V roce 579 poslal Tiberius k Avarům, kteří právě dleli v Panonii, císařskou flotilu, která převezla na 60 tisíc avarských jezdců po proudu  Dunaje „do země Romeů“. Potom již po souši po pravém římském břehu punaje byla avarská jízda vpuštěna až k mořskému břehu, kde ji Římané dopravili na levý břeh.

Avaři, takto nenápadně dopravení do Malé Skytie, přepadli slovanská sídliště. Pálili tam pole, loupili všechno, co jim přišlo pod ruku. Slované se ani nestačili postavit na odpor, opustili své chýše, poschovávali se v lesích, aby pak utekli ke knížeti Dobritovi - Dauritasovi, kde se shromažďovaly slovanské družiny.

    Když Bajan nabyl dojmu, že se mu Slované podrobili, poslal za Dobritou a za stařešiny slovanských rodů své posly „s příkazem, aby se Avarům podřídili a připojili se k plátcům daní“.

    Na to mu Dobrita odpověděl: „Ještě se takový nenarodil a neobjevil pod sluncem, který by dokázal naši sílu zlomit. My jsme si přivykli na to, že vládneme cizím krajinám a ne, aby někdo jiný (vládl) nad naší; v tom jsme si jisti, dokud existuje vojna a meče.“ Po těchto slovech Dobrita přikázal chá­novy posly zabít, což byla v podstatě pomsta za vraždu posla a slovanského knížete v jedné osobě Menzemíra, kterého nechal Bajan usmrtit o 17 let dříve. Potom již Slované začali příkazy chá­na Bajana zcela ignorovat a nechali ho být.

    Ve Velesově knize (III. 32, Lut I., 4) se říká, že tenkrát se na sněmu Slované rozhodli „vypravit na Řeky“, „jít k Dunaji a dále, a odtud neuhýbat, a být volní". „A hovořili jsme o jednotě našich rodů. A když jsme se sjednotili, přemohli jsme obrovskou sílu."

    V létech 578 až 580 postihl vpád Slovanů většinu Moesie a Trácie a všechna území až po Cařihrad. Srbové, kteří se vydali z oblasti současného Berlína (tehdy to bylo slovanské sídliště Ber­lo), Sloveni a Chorvaté z Karpat, Drevljané a Dregoviči, stejně jako mnoho dalších slovanských rodů, se vydali na Balkán, a mnohé kmeny se tam již usadily nadobro (a když odešly, pak to nebylo na dlouho).

 

    Tiberiovým nástupcem byl Maurikios (doba vlády r. 582 až 602). Ten odmítl odvádět Avarům daně, a proto Avaři přepadli v roce 583 Ilýrii, kde plenili a bořili města. Bajanova vojska, která se nesetkala s žádným odporem, překonala Balkán, až se dostala k Černému moři poblíž Burgasu.

    Současně s Avary postupovaly proti říši rovněž slovanské vo­jenské oddíly. Dochoval se nám gruzínský dokument, v němž se píše že za časů císaře Maurikia přepadl jistý ruský kníže („ruský  chakan“) Byzantskou říši a „Jednou vzal do zajetí 12 tisíc Řeků, a potom si vyžádal po 1 drachmě za hlavu".  Potom tento vládce přepadl Cařihrad ještě v roce 626 (což je pochybné). V tomto gruzínském dokumentu se hovoří o knížeti Ardagastovi (Radegastovi Svatojaryči), který v létě 585 došel až k dlouhým Cařihradským zdem, jak píše Thofilaktos (I., 7, I). Jeho vojska byla odražena jistým vojevůd­cem Komentiolem.

    Byzantinci se jen s velikými obtížemi ubránili Avarům a Slovanům na přístupových cestách k Cařihradu. Jejich situace byla o to těžší, že říše začala vést vyčerpávající válku proti Persii, s níž se podařilo uzavřít mírovou smlouvu teprve v roce 591.

 

    V průběhu tohoto období Byzanc aktivně obracela barbarské národy na křesťanskou víru ve snaze odvrátit svůj zánik. Proto vlastně začali Byzantinci tvrdit, že vedou náboženskou válku proti pohanům. A tak začal byzantský stratég Prisk, který podnikl v roce 597 výpravu za Dunaj, využívat služeb špionů z řad křesťanů – Antů a Gepidů. Díky tomu se Priskovi podařilo na Dunaji zmocnit slovanské flotily, která čítala na půl druha sta lodí.  

    A tak jedné noci, jak dokládá Theofilakt Simokatta, přepadl ležení slovanského knížete Musokie (ve Velesově knize se tomuto knížeti říká Mosk Svatojaryč).

    Prisk využil toho, že Slované předtím slavili tryznu po Mos­kově bratrovi Ardagastovi a byli opilí. A tehdy Římané „pokračovali ve smuteční hostině, a činili úlitby krví“. Nazítří, když Slované vystřízlivě­li, Římanům jejich útok oplatili a osvobodili zajatce, o čemž vy­práví i Velesova kniha (Lut II., 6). Podle byzantských pramenů Radegast (jinak Ardagast) byl pouze zraněn, když se snažil před Římany zachránit skokem do řeky, a pouze Velesova kniha tvrdí, že potom zahynul.

    Války Byzantinců-Vlachů, stejně jako Avarů v Podunají donutily mnohé slovanské kmeny k ústupu  na  sever  k  Vjatičům. O tom nám říká Velesova kniha toto: „A potom se každý z nás vydal svou cestou. A některé rody putovaly na sever,  a to byli Vjatiči a Radimiči.“ O stejném období nalezneme rovněž zmínku také v letopisu Povesť vremen­nych let: „Radimiči a Vjatiči pocházejí od Lechů. Lechové měli dva bratry ­Radima, a druhého jménem Vjatko. Radim přišel k Soži a tam se také usadil, po něm se nazývali Radimiči, Vjatko se se svým rodem usadil u řeky Oky,  a podle něj se jim říkalo Vjatiči“.

Ve stejné době se i Musokyjův (Moskův) rod přesídlil spolu s Vjatiči do současné Moskevské oblasti. Jak letopisy, tak i archeologové shodně tvrdí, že se právě v tomto století Radimiči a Vjatiči přesídlili „od Lechů“ (neboli z Volyně, což je pohraniční území Lechů) do země Krivičů a Finů.

    A právě tehdy založil Mosk (podle kroniky „Opisanije“ mni­cha Timofeje Rvovského se mu říkalo Mosoch) „grad mal“ na Švivé hůrce, která je při ústí Jauzy, a ten se postupně rozrostl a stal se hlavním městem Moskevské Rusi.

    Dunajští Keltové Filidi, kteří do těchto míst přitáhli spolu s Moskem, založili poblíž Moskvy osadu Fili (v současné době je to jedna z moskevských čtvrtí). Tehdy také dostala své jméno řeka Istra, která teče nedaleko Moskvy, a to na památku řeky Istry, jak se v dávných dobách říkalo Dunaji.

 

    Konec VI. století se nesl ve znamení nových válek mezi By­zancí a Slovany. Slované stále překračovali Dunaj a plenili Moe­sii. V roce 597 Romeové opět vytlačili podunajské Slovany, v jejichž čele stál kníže Pejregast, za Dunaj. V jedné z těchto bitev byl kníže Pejregast zabit. V témž roce vpadli na území říše Avaři, kteří postupovali dále do Trácie a Makedonie, obsadili Singidun (současný Bělehrad), došli až k Dlouhým zdem.

    A teprve v roce 600, po dlouhé vyčerpávající válce, byl uza­vřen mír, který byl pro Byzanc potupný.

 

    V roce 617 zemřel avarský chán Bajan. Jeho následovník dvakrát přepadl Cařihrad, a to v letech 619 a 626.          

    V srpnu 626 vydal avarský „kagan“ příkaz k útoku na Cařihrad jak ze souše, tak i z moře. Avšak obyvatelé města se urputně bili. Potom byzantské loďstvo doslova rozmetalo lehké lodě Slovanů, které se snažily přeplavit do Evropy Peršany. Posádka Cařihradu podnikla odvážný výpad a chánova vojska byla nucena ustoupit  k dlouhé zdi. 

    Chán začal popravovat Slovany, jimž se nepodařilo Peršany převézt, a také ty, které poslal, aby obléhali město (ale oni jej ne­jen že nedobyli, nýbrž v panice ustoupili a strhli s sebou k ústupu i ostatní vojska). Celý konflikt se natolik vyhrotil, že podle svědectví  některých kronik Slované „opustili tábor“, vzdálili se a tím vlastně donutili prokletého chána, aby je následoval. Když se o tom dozvěděli Peršané, rovněž opustili asijský břeh.

    Po porážce Avarů pod Cařihradskými hradbami se jich všechny národy, které byly v jejich područí, přestaly bát.

    Podle franské kroniky, pocházející z VI. století a připisované Fredegarovi Scholastikovi, se začali Slované v Panonii bouřit pro­ti avarské nadvládě již na přelomu let 623-624. Tehdy se do čela povstání postavil slovanský kupec Sámo, který se narodil jako svobodný ve Franské říši.

    Ve Velesově knize je Sámo, který se objevil za chazarských ča­sů v sousedství Borusů, nazýván Trojanovým vnukem a otcem moudrého Rusa, podobně jako jeho dávný předek z perské (árijské) Knihy králů: „A Trojanovým vnukem byl Sámo, otec Osedně Rusa, a mnohým se dostalo útěch ...“ (Lut II., 1:4).

    Sámo a vzbouřivší se Slované připravili Avarům, vracejícím se z Cařihradu, pěkné přivítání: „a bylo jich mečem Venedů pobito veliké množství“. Potom si Slované zvolili Sáma za svého knížete, a on jim vládl 35 let (r. 626-661).         

    Z Velesovy knihy lze vyrozumět, že kníže Sámo pomáhal rovněž Borusům v jejich bojích proti Chazarům. Zřejmě právě o těch­to bitvách hovoří franská kronika: „Za jeho vlády se Venedi (jimiž se zde rozumí rovněž Chazaři) účastnili mnoha bitev; díky jeho radám a statečnosti Venedi pokaždé nad Huny zvítězili. Sámo měl 12 manželek slovanského rodu; s nimi zplodil 22 synů a 15 dcer.“ (Fredegarova kronika).  

    Ve franské kronice se nám dokonce dochoval „theologický spor“ Sáma s poslem franského krále Sichariem. Ten požadoval, aby Sámo a jeho lid sloužili franskému králi Dagobertovi. Sámo odpověděl, že by byl rád, kdyby si zachovali přátelství. Na to Sicharius namítl: „Je nemožné, aby křesťané, sluhové boží, žili v přátelství se psy.“ Sámova reakce na tato slova byla následující: „Jestliže vy jste božími sluhy, a my jeho psy, tak dokud vy neustále jednáte proti bohu, je nám dovoleno trýznit vás svým kousáním!“

    Tehdy Dagobert podnikl proti Sámovu knížectví výpravu. Když Frankové dosáhli významných vítězství v příhraničních oblastech, obsadili pevnost Vogastiburk, která byla záštitou hlavního města říše. „A po tři dny trvala ta bitva, a mnozí z Dagobertova vojska tam byli sraženi mečem, a zanechavše tam své stany a věci, co jich měli, se odtud úprkem vrátili zpět…“

    Po tomto vítězství začali Venedi knížete Sáma podnikat vpády do Durynska a dalších oblastí Franského království. Kromě toho osvobodili z franské poroby území slovanských kmenů, jimž vládl kníže Dervan.            

V oněch letech pokračovalo přesidlování Srbů od povodí Labe a Chorvatů z Haliče na Balkán. Zval je do služby rovněž samotný císař Hérakleios. Ve 30. až 40. létech odmítli balkánští Slované uznat nadvládu jak avarského chána, tak i Byzantského císaře. Na Balkánu v té době žili rovněž Severjané a kmeny „sedmi klanů“ (pravděpodobně Radimiči a Vjatiči). O něco jižněji se v Rodop­ských horách usidlovali Dregoviči. Poljané a Smoljané byli známi mezi makedonskými kmeny. A dále se v tomto období usazovali Poljané, Kriviči a Drevljané na Peloponésu.

 

 

Konec „tajných dějin“ Českých zemí

 

    České dějiny následujících věků již nejsou zahaleny tajem­stvím. Podrobně je popsal děkan pražské kapituly Kosmas ve své kronice Kronika Čechů, která je datována letopočtem 1113. Jeho práce v mnoha ohledech doplňuje údaje Velesovy knihy.

    A tak, jak praví Kosmova Kronika, po třicetiletém Sámovu panování vládl Českým zemím v následujícím VIII. století vojvoda Krok, potomek praotce Čecha. Jedná se zde pravděpodobně o Ščeka, Kyjova bratra, o němž se zmiňuje Velesova kniha, jenž žil za Attilových časů. V takovém případě by ovšem tento kníže Krok byl rovněž z rodu Svatojaryčů, a ten se právě v jeho osobě přerušil v Českých zemích po meči, neboť Krok neměl žádného syna, pouze dcery.

    Vojvoda Krok měl tři dcery: nejstarší byla Kazi, věštkyně a léčitelka, prostřední Teta „žena jemného vkusu“, která „žila snadno bez muže“, a naučila národ, jak se klanět lesním mužům a rusalkám. Třetí Krokova dcera Libuše předpověděla velikou slávu Prahy.

    Libuše si vzala za muže Přemysla Oráče ze vsi Stadice poblíž současného Ústí nad Labem, a jeho ženou se stala pro jeho moudrost a vznešenost. Přemysl pak uvedl do života zákony a proslavil se svou moudrostí a spravedlností.

    Tento moudrý kníže Přemysl se stal zakladatelem rodu Pře­myslovců, který se jím ujal v Cechách vlády. Prvními knížaty po něm byli Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít, a po nich na knížecí stolec usedli Bořivoj a Ludmila. Kníže Bořivoj byl prvním pokřtěným českým knížetem. Křest na řecko-ortodoxní způsob přijal od sv. Metoděje na dvoře moravského knížete Svatopluka ve Velehradě. Později se křesťanství ještě více upevnilo za jeho vnuka Václava, avšak již v podobě katolicismu (nicméně to bylo ještě před rozdělením církví).

    Křesťanství se do roku 1093 v Českých zemích definitivně upevnilo. Podle Kosmovy kroniky tehdy kníže Břetislav, horlivý stoupenec křesťanské víry, vyhnal ze své země veškeré kouzelníky, věštce a vědmy, a kromě toho nechal pokácet a spálit všechny háje a stromy, které byly v mnoha místech uctívány prostým lidem.

    Následující etapy dějin Českých zemí jsou již dávno dobře známy z křesťanských pramenů.

    Ovšem mnohem starší a v podstatě pohanská historie Čech se před námi odkryla teprve nyní po objevení Velesovy knihy.