VELESOVA KNIHA - SVATÉ PÍSMO SLOVANŮ

Věštba

 

1. Přílet Ptáka, který pěje o bitvách a vnitrokmenových rozbrojích

 

1  Tu přilétl k nám Pták, usedl na strom a začal zpívat, a nebyla na něm dvě stejná pírka, i zářil různými barvami. A noc se změnila v den, a On zpívá písně o bitvách a rozbrojích.

2  Vzpomeňme si na to, jak se naši otcové, kteří na nás nyní shlížejí s modrého nebe a tak pěkně se na nás usmívají, bili s nepřáteli. A tak nejsme sami, nýbrž naši otcové jsou s námi. I pomýšleli jsme na Perunovu pomoc a spatřili Posla letícího tryskem po nebi na Bílém Oři¹. I pozvedá meč až k nebe­sům, roztíná oblaka, a hrom hřmí, a na nás se řine živá voda. A myji pijeme, neboť vše, co pochází od Svaroga, vlévá do nás život. A my to budeme píti, neb to je zdroj Božího života na zemi.

3  A tu se Kráva Zemun² vydala do modrých polí a začala pojídat onu trávu a dávat Mléko. I začalo téci to Mléko po nezměrné nebeské báni a roz­zářilo se v noci nad námi bezpočtem hvězd. A my vidíme, jak pro nás to Mléko září, a to je Cesta Pravdy³, jinou se nesmíme dát.

4  Poslechni si, potomku, píseň Slávy! Chovej ve svém srdci Rus, která je a zůstane naší zemí!

5  A bylo naší povinností bránit ji před nepřáteli. I umírali jsme pro ni, jak umírá den bez slunce. A Slunce – Súrja tehdy nevycházelo, a byla tma. I nadcházel večer, a když večer umíral, nadcházela noc. A nocí Svargou kráčel Veles po Nebeském Mléce⁴. I ubíral se do svých paláců. A k Hvězdě Polárce až k samotné Bráně⁵. A tam jsme čekali my, abychom začali zpívat písně a velebit Velese na vě­ky věků, i Jeho chrám, který září velikým množstvím ohňů, a stáli jsme před Bohem jak nevinní beránci.      

6  Veles učil naše praotce orat zem, a sít obilí, a žnout, do snopů vázat na polích sklizně, a posta­vit snop do příbytku, a uctívat Ho jako Nebeského Otce: jak Otce našeho, i Matku – Slávu.

7  I naslouchali jsme Velesovým věštbám a všechno se naplnilo podle nich, neboť Bohové sdělili všechno o věcech budoucích naší Matce Slávě. A Ona pak, sestupujíc k nám, pak pokaždé řekla, co se má státi. A my proto musíme vhazovati býlí do ohně a přivolávat Slávu i Velese⁶. Neb to oni nás naučili uctívat naše Bohy a vodili nás Cestou Pravi.

8  Tak jsme kráčeli, a nebyli jsme darmojedy, nýbrž Slovany – Rusy, kteří oslavují Bohy a proto slynou Slovany.

Kapitola I.

 

Odchod Áriů

Pověsti o Jarovi a Jarunovi

 

 

1. Jar zavedl praotce do Ruského Kraje, neboť kdyby neodešli, časná chladna by jiní způsobila obrovské utrpení (XX. -V. tis. př. n. 1.)

 

1  Jakmile nás opustil Bus¹, nastala veliká seč trvající mnoho měsíců. Rus se stokrát znovu postavila na nohy a nastokrát byla opět poražena od půlnoci k poledni².

2  A totéž za starých časů museli vytrpět naši praotcové. A proto byli otcem Jarem odvedeni do Ruského kraje, neboť, kdyby zůstali, hodně by strádali v důsledku časných zim.

3  A tehdy jsme doputovali na toto místo a usídlili se tu jako rolníci ohnišťané na ruské zemi. A tak uplynula dvě temna znamenající dvacet tisíc let³.

4 (...) A hodně jsme toho věděli, a vyráběli jsme v ohništích hliněné nádoby, a orali dobrou zem a také jsme se vyznali v chovu dobytka, jako naši otcové.

5  I vydal se proti nám zlý kmen. A přepadl nás, a my jsme byli nuceni skrýt se v lesích, a žili jsme tam ja­ko lovci a rybáři. A tam jsme se dokázali vyhnout nebezpečí. Tak jsme přečkali jednu tmu – deset ti­síc let, a potom jsme začali všude budovat hradiště a ohnišťanské vesnice.

6  Po druhé tmě – deseti tisících letech – nastala veli­ká chladna⁴, a my jsme se vydali k poledni, protože tam jsou úrodná místa...

 

 

2. Nastala veliká chladna (5 tis. let př. n. l). A potom (ve 4. tis. př. n. 1.) jsme řekli Jarunovi: „Odveď nás odtud pryč!“ Putovali jsme z Inského kraje kolem Farsijské země.

 

1    Znovu a znovu přicházela veliká chladna. Proto se otcové začali bít, aby nám vybojovali jiné kraje.

2   A mnozí z nás začali říkat, že již není třeba obracet se k Rodu, uctívat ho, protože to ohnišťanům nepřináší žádnou útěchu. Pojďme raději sami, jen tak jak jsme, přebývat v lesích nebo na horách.

3  Taková slova pronesli naši praotcové. I rozhněval se   velmi   Bůh   Svarog   kvůli   onomu   rozhodnutí a začal běsnit. I uchystal a seslal na ty hory veliký trest a paniku⁵. A tak Slovany probudilo uprostřed noci hrozivé hromobití, a otřesy země. Vtom za­slechli ržát koně na horách. A zachváceni strachem se srotili do houfů a vyběhli ven z osad, i ovce tam ponechavši.

4  I spatřili ráno pobořené domy, jedny tyčící se strmě vzhůru, jiné zbořené, jiné zmizevší ve veliké díře v Zemi tak, že po nich nezůstalo ani stopy, jako by vůbec nikdy předtím ani neexistovaly. I byli Slova­né na mizině a neměli nic, čím by se živili.

5  I řekli otci Jarunovi: „Odveď nás odtud pryč!“ I řekl Jaruna: „Pak vám tedy budu vládnout i se svými syny!“ I odvětili mu: „Od nynějška vás bu­deme poslouchat!“ I vydali se Kyj, Sček a Choryv –   tři Jarunovi synové – na obhlídku jiných zemí. I vzešel od nich slovanský rod, který žije až dopo­sud. A my jsme toho svědky. Takovou dal Dažbog budoucnost smrtelníkům. Pějme chválu na Jeho moudrost! Též vzpomínejme oněch časů a vyprávějme o nich.

6  Původně slovan­ský rod přebýval ve velikých a vy­sokých horách. Tam jsme orali zem a chovali ovce a vodili je pást na travnaté luči­ny. A jednou se pak lidé probudi­li, protože zaslechli pod oblaky hlasité rzáni koní. A když jsme to uslyšeli, zmocnil se nás strach, a báli jsme se, že se nedokážeme zachránit. Pak na­stal veliký hlad a mor. I odešli jsme z kraje Inského a šli, kam nás oči vedly. I přešli jsme kolem Země Farsijské, a putovali dále, neboť ta země nebyla vhodná pro ovce.

7  Putovali jsme přes hory a viděli kamení, na němž nelze sít proso. Proto jsme tím místem jenom pro­šli, abychom nakonec spatřili kvetoucí a zelené stepi. A tam jsme se zastavili na dvě léta, a potom zas pokračovali dále, neboť se ukázalo, že tam žijí dravci. Přešli jsme kolem Kajaly k řece Nepře, která nás chrání v každé bitvě. A pro líté nepřátele tvoří ta řeka Nepra překážku na jejich cestě. I usadil se tam rod Slovanů a byli jsme ohnišťany, jelikož každý měl v zemi jámu a ohniště.

8  I začali jsme uctívat Svaroga a Dažboga, kteří pře­bývají v přečisté Svarze. A Peruna a Striboga, kteří jsou vládci nad hromy a blesky. A Stribog se také v podobě větrů zuřivě prohání po Zemi. A toho boha Lado, který je vládcem pořádku, radosti a všelikého milosrdenství. A boha Kupalu, který vládne nejrůznějším koupelím a omývání. A boha Jara, který je pánem jarního rozkvětu a rusalek s vodníky, a lesních mužů i domácích skřítků. A Svaroga, který vládne veškerému rodu. A Ščura i praščury (praotce), kteří zemřeli před mnoha sty lety. Tyto Bohy jsme uctívali a Oni nás obdarovali radostí.

9  A tehdy    Slované    poprvé    postavili    modlitební a obětní místo v tom jiném městě Kyjevě⁶, který slul rovněž Kyjev. A kolem něj jsme se usadili v dubových lesích. A tam se začali na větvích hou­pat lesní muži, a jejich brady byly propleteny chmelem, vlasy trávami. A do svých vousů si vetkávali zelené listí a vodní řasy, které sbírali v nížinách a na blatech.

 

3. Velebeno budiž Indrovo jméno! My, Áriové jsme přišli ze Země Árijské do Kraje Inského. Synové Jaruny: Kyj, Sček a Choriv se rozdělili na rody a vydali se na jih a na západ.

 

1  Budeme vyprávět o tom, jak jsme přišli do svého domova, kde doposud žijeme. Velebeno budiž Indrovo jméno! Je bohem našich mečů. Bohem, který zná Védy. Opěvujme tedy Jeho moc!

2  Měli jsme stáda dobytka, a opatrovali jsme je a starali se o ně. My samotní jsme Áriové, a přišli jsme ze Země Árijské do Kraje Inského⁷. A došedše do travnatého kraje, dostalo se nám žírných luk pro naše stáda. A předtím nás postihlo tamní veliké zemětřesení⁸.

3 A tam náš praotec Jaruna řekl, aby se tři jeho syno­vé rozdělili na tři rody a vydali se na jih i na západ Slunce. A stalo se, že Kyj, Sček a Choriv tak učinili a rozdělili se do tří rodů. A tak se každý vydal do svého kraje, a Kyj vybudoval město, který dostal jméno Kyjev. A tam jsme prožili zimu, a potom putovali na jih, kde jsme pásli první léto dobytek.

 

 

4. Stařešinou byl Ščeko z rodu Árijů. Jaruna v Penzi (Pandžáb) říkal, že budeme žít v blahobytu.

 

1 Podrobněji bychom o našem počátku pověděli toto. Tisíc pět set let před Direm přišli naši pradědo­vé ke Karpatské hoře⁹, i usadili se tam a žili po­klidným životem, protože v čele rodů stáli otcové rodičů, a stařešinou rodu byl Ščeko z rodu Árjů.

2   I Parkun nám byl nakloněn, tak jsme se tam usadili a prožili   tak   pět   set   let,   a pak  jsme   se   vydali k Slunce východu a došli až k řece Nepře. Ta řeka se vlévá do moře a my jsme se usídlili při jejím toku na  severu a nazývali se jednou Něpry, jindy zas Pripjatiči. A tam jsme se usadili a pět set let nám vládlo věče, a Bozi nás chránili před mnohými nepřáteli, kterým se říkalo pohané.

3 A bylo tam mnoho Ilyrů. A ohnišťan Oseděň vodil stáda skotu do těch stepí, a tam nad námi bděli Bo­hové. Možná právě toto předvídal otce Jaruna v Penzi, že budeme mít hodně zlata a budeme žít v blahobytu…

 

 

5. Starý Árij (Jaruna) vládl padesát století před Chazary (ve 4. tis. př. n. l.)

 

1 Naše krev je svatá krev! To pravil náš kníže, když jsme zvolili naším knížetem Starého Árije. Tak nám vládl skrze věče před padesáti staletími. I shromažďovali jsme se na oněch sněmech, abychom soudili, ať šlo o kohokoli: člověka nízkého rodu, či někoho, kdo byl panovníkem-   vládcem. A tak vládl náš otec nad všemi a velebil Bohy.

2  A o to blaho jsme přišli kvůli Chazarům po Troja­nových¹⁰ časech, kdy se poprvé stalo, že knížata do­sadila na stolec své syny a vnuky v rozporu s rozhodnutím věče.

 

 

6. Jaruna a Kisek. Rozdělení Praslovanů Áriů a Pragermánů. Osídlení Goluně¹¹. Boje proti Jazygům.

 

1  To naše neklidné svědomí nás nutí, abychom opě­vovali skutky našich otců. A tak říkáme skutečně dobré věci o našem kmeni a nelžeme!

2  I vyprávíme tu pravdu o našem prvním pánu, jímž počínajíce vzešla naše knížata, volená i údělná.

3  Onen Kiska¹² putoval v čele našich praotců po stepích se svým dobytkem na polední stranu, a došel tam, kde září slunce.

4  I přišed k němu otec Jarun, pravil:

— Oba jsme měli své rody: děti, muže, i ženy. A nejstarší z rodlu vedli války proti nepřátelům. I dohodli se, aby jejich kmeny sloučily svá stáda ovcí i dobytka dohromady a stah se jediným kme­nem. A totéž Bohové navrhují i nám. Vždyť jsme viděli jejich udatnost od těch dob a na věčné časy.

5  A když se začaly sčítat hlasy, jedni byli pro spojení, druzí pro něco jiného. A tehdy otec Jaruna odvedl od nich svá stáda i lid. A odvedl je daleko a tam pravil:  „Zde vybudujeme město.  Od nynějška tu bude  stát  Goluň¹³,  která  byla  dříve  holou  stepí a lesem“.

6  A také Kiska odešel pryč. A také odvedl svůj licí do jiných  míst,  aby se nemísil  s lidem  otce Jaruny. A tak ti naši předkové vybudovali na těch územích města a vesnice.

7  A tak Kiska odešel se svými lidmi, aby si vybudoval jinou zem. A tam se usadili, a tímto způsobem se rozešli a oddělili hranicí, a rozhodli se, že si budou navzájem  cizí. Ti všichni   měli jak  obilí  tak  sílu a jeden druhému v ničem nebránili.

8  I byl ten Kiska slavný a lidé otce Jaruny byli rovněž slavní, jelikož si v té době získávali hojně slávy a pole znala jejich meče a střely.

9  I vtrhli do jeho kraje cizáci a začali loupit dobytek. A Kisek tehdy proti nim zaútočil. A prvního dne je porazil, avšak druhého dne byl on sám i se svými lidmi poražen. I začala se ta místa černat krkavci, a převeliké množství ptáků pojídalo ostatky lidí, skolených meči.

10  I řekl otec Jaruna:

—   Jak je  vše   mrtvo   a černá   se   hejny  krkavců! A krkavci skřehotají nad našimi soukmenovci a jedí naše padlé!

I naplnilo se Jarovo srdce nevolí, i zvolal na svou přízeň:

— Podpořte Kiseka a jeho lid! Všichni sedlejte koně!

11  A všichni se na tu výzvu vrhli na cizáky a bili se s nimi tak dlouho, dokud je neporazili. A vtom si začali uvědomovat pravdu, že jsme byli silní pouze tehdy, pokud jsme drželi pospolu – tenkrát nás nikdo nedokázal přemoci. Ani ve stepích, když jsme byli jednotní, nás nepřemohli, neb jsme Rusové a slávu jsme získali od proklínajících nás nepřátel.

12  A ti, když viděli naše živobytí, pokoušeli se nás oloupit o naše stříbrné korbele, meče, ba i hliněné hrnce na jídlo s prosem, a o všechno obilí. Avšak stepi nám budou patřit až do našeho konce! Žád­nou nouzí tam netrpíme, zatímco oni nám předpo­vídají jiný život.

13  A tato naše slova jsou pravdivá, kdežto jejich slova jsou lživá, neboť oni vykládají lež a neposlouchají nás.

14  Na to Kisek, stejně jako Jaruna, pronesl před úto­kem řeč ke svým lidem, a oni pojali nenávist vůči nepřátelům, zaútočili a zvítězili. A to byl důkaz oné obrovské síly, kterou Jav nechtěla obdařit ne­přátele. Když jsme byli každý zvlášť, byli jsme slabí – avšak takto jsme nabyli veliké síly, kdežto nepřátelé nebyli tak silní, neboť my jsme Rusiči, a nepřátelé nikoli.

15  A právě tam, kde byla prolita naše krev, tam je naše zem. A nepřátelé to vědí. A tak se snaží naši zem uchvátit. Ale všechny jejich snahy budou marné, stejně jako v dávných dobách, za časů našich otců.

16  Pronášeli a předávali jsme si ta slova zpaměti, a žádné z těch slov se neztratilo. I říkali jsme našim bratřím, že budou obdařeni nadpřirozenou silou, a konečně zvítězí nad svými nepřáteli, kteří baží po jejich zemích. A srazte je k zemi, ať mají ústa pl­na té země, a břicha jí budou nacpána a nebu­dou pak moci klnouti.

17  Buďte syny svých Bohů, a budete jejich silou ob­dařeni až do konce!

18  Neměli jsme obilí, aby­chom nasytili své útroby, neboť bylo sežehnuto ne­přátelským ohněm. A krávy naše trpěly stejně jako my. A tak jsme pomocí našich železných akinaků dobyli brzkého vítězství na jihu, a tak jsme se stali silnější než naši nepřátelé! 

 

 

 

Kapitola II.

 

Bogumírovy časy

Pověsti o Sedmiříčí

 

 

1. Bogumír a tři mužové. Původ Drevljanů, Krivičů, Polanů, Severjanů a Rusů (2. tis. př. n. l.).

 

1  Žil v oněch dobách Bogumír – manžel Slávy. A ti měli tři dcery a dva syny. Přivedli svá stáda do stepí a žili si tam vprostřed trav jako za dob našich pra­předků.

2  Byli velmi zbožní, a naslouchali hlasu Vyšně. A tam jejich máti, které se říkalo Slavuňa, přinášela Bohu v oběť proso.

3  I řekl jim Bogumír sedmého dne (v neděli)¹: „Musíme provdat naše dcery, abychom spatřili vnuky“. Tak pravil a zapřáhl povoz a jel, kam ho oči vedly. I dojel k dubu vprostřed pole, rozdělal lam oheň a zůstal u něj nocovat. I spatřil za večerního soumraku, jak se k němu blíží tři mužové na koních.

4  I řekli mu:

— Buď zdráv! Zdalipak něčeho hledáš?

I pověděl jim Bogumír o své starosti. A oni mu odvětili, že oni sami jsou na cestě proto, aby si našli manželky. I vrátil se Bogumír do svých stepí a přivedl svým dcerám tři muže.

5  Odtud se zrodily tři slovanské rody. Odtud pocházejí Drevlané, Křivici a Polané², neboť jméno první Bogumírovy dcery bylo – Dřeva, druhé –Skreva, a třetí Poleva.

6  A Bogumírovi synové  se jmenovali  –  starší  Seva a mladší Rus. Od nich vzešli Severjané a Rusi³.

7  A oni tři mužové byli tři posli: Utrennik (Jitřník), Poludennik (Poledník) a Večerník.

8 Zrodily se ty rody v Sedmiříčí⁴, kde jsme přebývali za mořem v Kraji Zeleném, když jsme byli pastevci dobytka. A bylo to za dávných časů před naším odchodem ke Karpatské hoře. I bylo to tisíc tři sta roků před Hermanarikem⁵. V té době se urputně bo­jovalo o břehy Gótského⁶ moře, a tam naši praotco­vé stavěli mohyly z bílého kamení, pod nimiž jsme pochovali své bojary a vojevůdce, kteří padli v bitvě.

 

 

2. Lado předává tajemství suriny Kvasurovi a Bogumírovi

 

1 Také budeme vyprávět o tom, kterak Kvasura⁷ do­stal od Bohů tajemství jak dělat surinu. A právě ona je tím prostředkem k hašení  žízně, který máme. A my se musíme na Radogošti vůkol Bohů radovat, a plesat, a věnce vyhazovat do nebe, a zpívat, oslavu­jíce Bohy.

2  Kvasura byl muž silný, kterého Bozi obdarovali učením. A tu k němu při­šel bůh Lado⁸, přikázal mu nalít med do vody a nechat ho vykvasit na Slunci. A tu Slunce-Surja způsobilo, že zkvasil a změnil se v nápoj zva­ný surica. A my jej pijeme na počest Bohů.

3  A to se událo v předkyjevských dobách. A žil tehdy muž tuze slovutný, a začalo se mu říkat otec Blagomír, A dostal pona­učení od Svarožiče, jak činit úlitby zkvašeným ná­pojem, zvaným surina⁹. A my to tak vykonáváme na našem Radogošti¹⁰.

4   A tomuto Bogumírovi se začalo říkat Tvastyr¹¹, neboť Ten byl Praotcem jeho i všech Slovanů. I tak  to bylo, a tak to také bude, neboť Bohové vyřkli to jméno...

5  A tak po sobě zanechal rody, a protože jsou Bohové původci těch rodů, z těch rodů vzešly další rody.

6  A tak je Svarog Otcem, a ostatní jsou Jeho syny. A my jsme se Mu museli podřizovat, stejně jako jsme se podřizovali Rodu-Rodiči, který je Otcem veškerých rodů. A tento rod je rodem reků od Kyje až po Kyjevská knížata.

 

 

3. Bohové Bogumírovi neodpírali pozemských rados­tí. Po Bogumírovi následoval Árij se svými syny.

 

1  I dopřáli Bohové Bogumírovi pozemských radostí, a tak jsme je měli i my. A my jsme si Ho rovněž na­jali, aby byl bánem-vladařem. A nejstaršího muže rodu jsme volili za knížete, a ten se za starých časů stával naším vůdcem, kterého si tehdy všichni na­jímali. A toto knížecí vladaření trvalo dlouho, do­kud mu synové Řecka neučinili přítrž a nebyl tomu všemu konec, jelikož nejvyšší vládci začali vládnout z pokolení na pokolení. A my bychom neměli od­vádět poplatky jejich potomkům, aby nám vládli.

2  A po Bogumírovi následoval Árij se syny. A když Hunové zosnovali velikou válku, aby si vybudovali svou velikou zemi, odešli jsme odtamtud na Rus.

3  A nyní nastala jiná doba a my se musíme chopit otěží a jít stále dopředu. A nikdo o nás nebude ří­kat, že jsme opustili své země a vzali si jiné, nýbrž se o nás bude říkat, že jsme se za sebe udatně bili.

4  Neboť Rusičové nenechali Řekům své země na po­spas, nýbrž o ně bojovali.

5 Řeka Ra v těch dobách tvořila hranici s jinými zeměmi. A tehdy si naši nepřátelé usmysleli, že nás přepadnou, a my jsme byli nuceni bojovat za naše snopy, abychom si udrželi naše stepi a nedali nikomu naši zem. To jsme museli dělat, abychom kvůli našim polím nemuseli pálit duby, a sít na popelu, a žnout obilí, neboť jsme měli travnaté stepi. A museli jsme vodit dobytek na pastvu, ochraňujíce ho před nepřáteli.

 

 Kapitola III.

 

 Árij a jeho synové

Odchod ze Sedmiříčí

 

 

1. Poutník vyprávěl Osedňovi a jeho synům o jiných zemích. Osedeň přijal Árjovo jméno a překázal svým synům, aby šli napřed, před kmeny (IX. st. př. n. l.).

 

1  Žil v těch dobách ohnišťan jménem Osedeň. Měl všeho hojnost, a Bohové mu dali požehnaně ovcí a skotu pasoucího se ve stepích. I byla ve stepích hojnost trav, a Bohové obdařili jeho dobytek plodností a násobili jeho stáda.

2  Tu před něj předstoupil poutník a řekl mu:

,,Nechť se tví synové vypraví do cizí země, do nádherného kraje – tam, kde zachází Slunce, kde spí na zlatém loži.

3  A když tam přicválá jezdec na koni, říkává Slunci:

— Jdi, Slunce, do svých blankytných luhů. Musíš vystoupat ke svému vozu a pohlédnout z východu.

4  A řka to, cválá do jiných krajů. A večer se za ním opět vrací. I říká ten jezdec:                 

— Slunce zašlo za své hory a opustilo svůj zlatý vůz. A nepřátelé se ho snaží zmocnit.

5 A tu se na koni blíží jezdec, který navštěvuje cizí kraje.  A tak  Zarja  (Zora)  kráčí a nese  své jiskry a natřásá Dažbogův oděv a jiskry se rozletují po nebeském kraji.“¹ Tak znělo jeho vyprávění.

6 A tehdy se dva synové vydali tam, kde zapadá Slunce, a viděli tam mnoho zázraků a bohaté past­viny. I vrátili se k otci a pověděli mu, jak překrásná je ta krajina.

7  A mnohé rody a kmeny zatoužily vydat se po té cestě. I přišli všichni k onomu Osedňovi, začali mu říkat otec Árij, a jeho syny postavili do čela všech rodů.

8  A nechtěli už se dělit na ty a na ony. A tehdy se postavil do čela svých lidí jediný kníže a vydal se s nimi v polední stranu – otec Árij s nimi putoval i lo přímořského kraje.

9  I byla tam vyprahlá země a poušť. I šli tedy do hor, a tam se usadili na půl století, a shromáždili veliké jezdectvo, než se vydali do cizích krajů.

10  A v těch krajích se jim do cesty postavilo vojsko donutilo je k boji, a bylo poraženo. A pak putovali dále, a spatřili teplé kraje, a opovrhli jimi, jelikož tam byly usazeny mnohé cizí kmeny. A tak pokračovali dále v cestě.

11  A Bohové je vedli, jako svůj lid. A došli až převeliké hoře². A když tam svedli boje s nepřáteli, vydali se na další cestu.

12  A od těch dob jsme to museli mít na paměti následovali jsme své předky, a stejně jako naši otcové jsme se očišťovali modlitbou, omývajíce se, i umývajíce se jsme se modlili za čistotu své duše i těla, neboť Svarog nám přikázal, abychom se takto   umývali,   a Kupalec   nám   na   to   poukazoval. A nesměli jsme to zanedbávat, i myli jsme svá těla, i umývali svého ducha v čisté živé vodě.

13  I odcházeli jsme usilovně pracovat, a každý den jsme se modlili, a popíjeli surju, kterou jsme i dříve požívali. A pili jsme ji pětkrát denně a pěli radostně chválu našim Bohům, protože surja – je naše mléko, ale i naše obživa, i potrava, kterou dostáváme od Krávy, a tím se živíme, a vaříme žírné by­liny v mléce a přijímáme každý svůj díl.

14  A tehdy jsme přicházeli k Modré řece, plynoucí rychle jak čas, čas náš však není věčný. I viděli jsme tam své matky i prapředky, kteří ořou ve Svarze, a pasou tam svá stáda, a vážou snopy, a jejich život je stejný jako náš, jenom tam nejsou ani Hunové, ani Heléni, a vládne tam Pravda („Prav“). A ta Pravda je skutečná, neboť Svět přízraků („Nav“) je umístěn níže než Jsoucno („Jav“).

15  A tehdy přicházel do onoho kraje Zarebog a pro­mlouval k našim prapředkům, kteří žili na této ze­mi. A trpěli všude, kdekoli pobývali, a kde zažili mnoho zla. A zde se jim nic zlého neděje, dívají se na zelené lučiny. A naslouchají ševelení těch trav na Božím povětří a to je pro ony lidi štěstí.

16 Tak budeme muset spatřit rajské stepi v modrém nebi. A ta modř pochází od Boha Svaroga. A Veles tam chodí vládnout stádům, a jde k žírným pastvinám a k živé vodě, a nikomu se tam nemusí odvádět daně, a nejsou tam otroci, a oběť se tam přináší taková, jakou nevěřící neznají – k modlitbě se tam nese vinná réva, a med, a obilí.

17  A tak jsme velebili Bohy, kteří jsou našimi Otci, a my jejich   syny.   I buďme Jich   hodní   čistotou svých těl i duší, které nikdy nezemřou. A ony neumírají v hodinu smrti našich těl. A tomu, kdo padl na bitevním poli, dávala Perunica napít Živé Vody. A ten, kdo ji vypil, vydával se k Svarze na Bílém koni. A tam ho vítal Peruňko a vedl do Svých božských paláců. A tam bude po tu dobu přebývat a zaopatří si nové tělo, a tak začne žít raduje se, a modle za nás dnes jako v budoucnu a na věky věků.

 

 

2. Přišli ze Sedmiříčí  z Árijských  hor  do   Sýrie a Mezopotámie, pak odešli ke Karpatům.

 

1  Když jsme obětovali bílé koně, odešli jsme ze Sedmiříčí z Árijských hor do Záhoří a tam jsme žili jedno století.

2  A potom jsme to místo opustili a přišli do Mezopotámie, a tam naše jezdectvo porazilo všechny nepřátele, a šli jsme do země Sýrie. A tam jsme se zastavili a později jsme putovali přes vysoké hory, a sněhy, a ledy, a pronikli jsme do stepí, kde jsme pobývali se svými stády. A tam jsme byli Skyty – pastevci dobytka.

3  A tehdy poprvé naši praotci, ochraňující nás před Naví – Světem přízraků, a dodávající nám sílu, abychom ve velikém zápase odráželi Boží nepřáte­li, odhalili našim otcům Pravdu.

4 A tu jsme po oněch bitvách dorazili ke Karpatským horám, a tam jsme nad sebou ustanovili pět knížat, a začali budovat ohnišťanská města a vesnice, a tehdy nastala nesmírná trápení a útlak.

 

 

3. Árjovi synové se vydávají do zemí, kde teče strdí i mléko. Založení Antského Kyjeva (9. stol. př. n. l.).

 

1  A onen Árij, Starý Otec, řekl: „Odejděmež z této země, kde Hunové zabíjejí naše bratry a často se prolévá   krev.   Vždyť   nám   kradou   náš   dobytek, a zabíjejí děti“.

2  Jakmile Starý Otec pronesl tato slova, odešli jsme do jiných zemí, ve kterých teče strdí a mléko³.

3 A do těch zemí se vydali všichni tři Árjovi synové. Byli to – Kyj, Pašček a Gorovato, od nichž vzešly tři slovanské kmeny. Tito synové byli stateční, stavěli se do čela vojska, vsedali na koně a jezdili do mnoha bitev a bojů. A za nimi kráčela vojska jinochů, dobytek, krávy, povozy tažené býky, ovce. Šly i mi i děti, chráněné starci, matky, manželky, a také nemocní lidé.

4  A tak šli na jih k moři a meči sráželi nepřátele k zemi, šli k veliké hoře, do travnatého údolí oplývajícího obilím.

5  A tam se usadil Kyj. Započal tam stavět Kyjev⁴, který se stal ruským. Slovany stál ten odchod hodně krve. Antové nedbali zla a šli tam, kam je posílal Árij. Neboť „naše krev – je svatá krev⁵“, – o tom ho­vořil v Sedmiříčí.

6 A my všichni jsme Rusiči. A neposloucháme nepřátele, kteří říkají špatné věci. My pocházíme od otce Árje.

 

 

4. Byl viděn Árij, kráčející po oblacích

 

1  A tu je naše oběť, je to med-surja o devíti silách, lítá⁶. A ta se nechává stát na Slunci-Surji po tři dny, pak se zcedí přes vlnu.

2  A to je a bude naše skutečná oběť Bohům, kteříž jsou našimi praotci. Neboť my pocházíme od Dažboga, a vydobyli jsme si slávu, Bohy své oslavujíce, ač jsme je nikdy neprosili a nežadonili o naše bla­ho. A tu nám Bohové praví: „Choďte si po Rusi, nikdy však k nepřátelům!“

3  A tu nám  zpívá Matka  Sva-Sláva.  A zpívá nám,  abychom se vydali proti nepřátelům. A my jsme jí uvěřili,  neboť  Sláva jest  Vyšňův  Pták,  letící  ze Svargy nad Rusí.

4  Tak jsme volili svá knížata a jejich moc pocházela od Onoho Ptáka. I odráželi jsme nepřátele od našich hranic a nepřítel je nepřekračoval, a táhl zpátky.

5  A jací jsme my sami, to vědí Peruňko a Snop. A tak jsme se modlili k Bohu, velebíce Jej, ale nikdy jsme Ho neprosili, a nikdy od Něj nežádali to, co potřbuieme nutně k životu.

6  A tak pohleďte na našeho otce Árje, jenž kráčí po oblacích, a pobýval u Vyšně. Nejvyšší vládce Ho poslal k Perunově kovárně. I viděl tam Árij, jak Perun koval meče proti nepřátelům.

7  A Ten mu během kování řekl:

— Hle, zde máme střely a meče na ty vojíny. Neopovažujte se těch nepřátel zaleknout, jelikož těmito budou sraženi k zemi, a vojíni se smísí s prachem a stanou se bahnem močálů. A stanou se z nich zvířata, jako jsou vepři, zmazaní tím bah­nem. A jejich smrad se bude šířit v jejich stopách. A bude se o nich říkat, že jsou smradlaví vepři a svině!

8  Takto promlouvaje, Peruňko koval meče. A Árij o tom vyprávěl, a pověděl to našim otcům. A lakový byl náš boj o život a hrdinské bitvy před mnoha staletími. A nyní lidé uvěřili, že všechno bylo úplně jinak.

 

 

5. Milujte Zákon otce Árje!

 

1. Tu řekl Svarog, který jest Samotným Stvořitelem, Árjovi:

„Jste výtvory Božích prstů. A bude se o vás říkat, že jste Stvořitelovi synové, a budete jako synové Stvořitele, a budete jako byste byli mými dětmi, a Dažbog bude vaším Otcem. A vy Ho musíte poslouchat, a On vám řekne, co máte mít, a poví o tom, co máte činit, jak máte mluvit, jak konat obřady.

2  I stanete se velikým národem, a dobudete celý svět, rozdupete jiné kmeny, které čerpají své síly z kamene a konají zázraky, jako jsou vozy bez koní, a konají různé zázraky bez kouzelníků.

3  A tehdy bude každý z vás kráčet jako by byl kouzelník, a strava pro vojíny se bude tvořit pomocí zaklínadel. Avšak vojíni se stanou otroky mnoho­mluvnosti. A díky takovému množství těch slov přijdete o statečnost a stanete se otroky daní a zlatých mincí, a zatoužíte se prodat za mince nepřátelům.

4  A tehdy vám Bohové řeknou:

— Milujte Zákon otce Árje! Jest On pro vás Zeleným Světlem a životem! A milujte své přátele, a zachovávejte mír mezi rody!“

 

Kapitola IV.

 

Rus, Sloven, Vend

 

 

1. Pověst o otci Rusovi.   Odchod   ze   Sedmiříčí k Donu.

 

1  Tuto Velesovu knihu věnujeme našemu Bohu, který je naším útočištěm i silou.

2  V oněch dobách žil muž, a ten byl dobrý a chrabrý, i říkalo se mu otec Rus. Ten muž měl ženu a dvě dcery, a také dobytek, krávy a veliké množství ovcí. I přebývali ve stepích, kde pro jeho dcery nebyli muži. I modlil se horoucně k Bohům, aby nedo­pustili, by jeho započavší rod vymřel.

3  I vyslyšel Dažbog tu úpěnlivou prosbu i dal mu to, zač se modlil, jelikož pro to nadešla vhodná doba. A tak On prošel mezi námi. A my jsme padli tváří k zemi, neboť ctíme Jasuně¹. A pak sestoupil Bůh Veles a přinesl jinocha.

4  I vydali jsme se k našemu Bohu a začali jsme mu pět chválu: „Bud pochválen navždy – dnes jako v budoucnu a navěky věků amen!“

5  To vyprávěli kouzelníci, kteří odešli pryč, aby se zpět navrátili. I pěli slávu Rusovi, který nás vyvedl ze Sedmiříčí k Donu, kde nyní přebýváme. A o tom   nám pověděli otcové, kteří nás vedli Cestou Pravdy.

6  I událo   se   to   za dávných   dob.   A Matka   Sláva k nám zpívala a pověděla nám o nezměrném válečném úsilí, jak pak Rusi přišli do Karpatských hor. A tam nás přepadli nepřátelé a my jsme se vydali k řece Ra, a začali jsme žít v těch časech na Donu. I byla naší Matkou Sva. A modlili jsme se k Surje. A tak tomu bylo po mnoho věků.

7 A my jsme si předávali čest a sílu od Bojanových časů až do našich dob, a po všechny věky jsme poráželi nepřátele Rusi. A od těch dob pijeme surju a uctíváme Védy.

 

 

2. Skyt a Sloven (Slaven). Založení Slovinska. Poté o Vendovi, Kisekovi a vůdci jménem Kola.

 

1  I žil kdysi kníže Slaven se svým bratrem Skytem². I dozvěděli se tehdy o velikém sváru na východě tak řekli:

— Pojďme do země Ilmerské a k Dunaji!

2  A rozhodli tak, aby starší syn zůstal u starce Ilmera  I přišli na sever a tam Slaven založil své město. A jeho bratr Skyt byl u moře a byl stár, a měl svého syna Venda, a po něm následoval vnuk Kisek³, jenž se stal vládcem jižních stepí.

3  I prolévalo se tam mnoho krve kvůli tomu, že byly veliké  rozepře  a sváry  o osetá pole  a oranice  po obou stranách Dunaje až k ruským horám, až po karpatské pastviny.

4  A tam začali zjednávat pořádek a zvolili si Kola⁴, a on se stal jejich vůdcem, a také zajišťoval obranu vůči nepřátelům. I porazil je a odrazil je. A, svolav jednotné věče, hovořil se svým kmenem o tom, že by se měla vybudovat naše vlastní země.

5  Ta země tam potom takto přetrvávala pět set let, načež mezi Rusiči započaly sváry, i žili jsme ve vzájemném nepřátelství, vysilovali jsme se, a nebylo mezi námi klidu a souladu.

6  A tehdy zaútočili nepřátelé na naše otce z jihu, i utkali se v boji s Kyjevskou zemí o mořské pobřeží a stepi. Pak odešli na sever a spikli se s Frýgy, kteří také přispěchali nepřátelům na pomoc. A Skytští mužové se odhodlaně střetli s nepřátelskými vojsky, a zvítězili nad nimi. A tak byli Hunové, kteří útočili na Rus, zničeni, byli tenkrát odraženi.  A to bylo pro nás znamení: totiž, budeme-li tak postupovat i nyní, dopadne to stejně.

7  Vrátili jsme se, abychom střežili stepní pastviny, stejně jako naši otcové a praotcové, kteří si vydoby­li pastviny, a vlastnili své stepi. A oni se uměli za své traviny a květy postavit, bránit je, prolévajíce svou krev.

8 A tak jsme přenechali naši Goluň nepřátelům. A ta Goluň byla obehnána valem, ale nepřátelé dorazili přímou cestou.

9  A my jsme museli obehnat naše města valy, stejně jako naši otcové, kteří v dávných dobách hájili naši zem se zbraní v ruce. A každý jinoch-vojín padl tváří k zemi a políbil ji a tam také umíral. A vojáci na naši step neútočili, protože ať by šli kamkoli, nikde by nenašli úkrytu.

10  A tak jsme tu mluvili o tom, že jsme se bili, jako naši otcové. A když jsme tehdy byli poraženi –přišel k nám Perun. A vedl nás, a tehdy – ať by bylo na zemi sebe víc zrnek prachu – stejně tolik bylo Svarogových vojínů. To byla pomoc vojska, sestupujícího z oblak k zemi. A hle, v jeho čele stál náš Děd Dažbog. A to by bylo, aby tenkrát naši otcové nezvítězili!

11  A my jsme nechápali, jak se něco takového mohlo vůbec přihodit? A tak jsme se obraceli s modlitbou k našim Bohům, aby nám přispěchali na pomoc a dopřáli nám vítězství nad nepřáteli! Modlili jsme se také za naši zem, kterou zdupaly mrzké nohy našich nepřátel.

12  A tak jsme viděli, co se dělo kolem nás. I vyrazili jsme proti těm nepřátelům, a nabrousili jsme akinaky na jejich břicha, a otáčeli jsme jimi v ranách ne­přátel, dokud jsme ty, kteří nás přepadli, nezabili. O tom bylo naše vyprávění!

 

 

3. Pověst o odchodu slovanských rodů ze Sedmiříčí a válkách proti Gótům-Kimmeriům (2. - 1. tis. př. n. 1.)

 

1  Přišli jsme ze Zeleného Kraje ke Gótskému⁵ moři a tam jsme Góty, kteří nám stáli v cestě, roznesli na kopytech našich koní. A tak jsme bojovali o ty ze­mě a o naše životy.

2  A od té doby naši otcové přebývali na mořských březích u řeky Ra⁶. A s velikými obtížemi jsme přeplavili scůj lid a skot na druhý břeh, a šli jsme k Donu, a tam jsme  uviděli na jihu Góty a Gótské moře. I spatřili jsme, jak proti nám stojí ozbrojení Gótové a byli jsme nuceni bít se za naše životy a živobytí tak, jako když šli Hunové ve stopách našich otců a přepadávajíce je, zabíjeli lidi a  odváděli skot.

3  A tak přeslavný rod doputoval do zemí, kde v noci přespává Slunce⁷, a kde je mnoho  trav a žírných luhů, a kde se to v řekách hemží rybami, a kde nikdo neumírá.

4  Gótové však tehdy byli v Zeleném Kraji a poněkud předběhli naše otce, kteří putovali od řeky Ra. Re-Ra je  mohutná,  odděluje  nás  od jiných  lidí a vlévá se do Fasiského moře⁸.

 

 

4. Dažbogovi vnuci: Skytové, Antové, Rusové, Borusíni, Surožci, Doudlebové a Genesi

 

1 Tam tam kráčí Perun, potřásaje zlatou hlavou, vystřeluje blesky  do  modrého  nebe,  a to  se  díky  tomu zpevňuje.  A Matka Sláva pěje o svém vypětí v seči.

2  A my Ji musíme poslouchat a toužit po líté bitvě za  naši   Rus   a naše   svatyně.   Matka   Sláva   září v oblacích jako   Slunce  a  zvěstuje  nám  vítězství i zkázu. Avšak my se toho nebojíme, neboť jsme obdařeni věčným životem, a musíme dbát o věč­nost, protože ve srovnání s ní není pozemský život ničím. My samotní jsme na Zemi jak jiskra a zhyneme ve tmě, jako bychom nikdy ani nebyli....

3  A tak naše sláva plyne k Matce Slávě, a bude v ní přebývat až do konce pozemských věků a onoho života. A díky tomu nemáme ze smrti strach, neboť my jsme slavní potomci Dažboga, kterému jsme se narodili skrze Krávu Zemun. A proto jsme „kravenci“: Skytové, Antové, Rusové, Borusíni i Surožci. Tak jsme se stali prapředky Rusů a s písní na rtech kráčíme do modré Svargy.

4  Za starých časů nás opustili „rybojedi“, kteří již nechtěli putovat do našich zemí s tím, že jim je dobře i beztoho. A tak zahynuli a nezačali se s námi roz­množovati, vymřeli, protože po neplodných nezbude ničeho. Není dnes také nic známo o těch „kostobokých“, kteří očekávali pomoc od samotné Svargy a přestali pracovat, a tak se stalo, že byli pohlceni Ilyry. I tu jsme si řekli, že je to pravda, že po žádném z těch dvou nic nezbylo⁹, jelikož Ilyry jsme zas pohltili my - a nyní už je nemáme.

5  A tak Doudlebové od nás odbočili na Borus. Ilyrů zůstalo málo, i začali jsme jim říkat Ilmeři, protože se usídlili vedle jezera. O něco dál se usadili Venedi, a Ilmeři tam zůstali. Beztak jich bylo málo.

6  I promluvila Sva v našem poli, i tloukla křídly Matka Sva, a svolávala svou písní do bitvy. A ten pták není vládce Slunce, ale je Tím, kdo od něj pochází.