VELESOVA KNIHA - SVATÉ PÍSMO SLOVANŮ

ÚVOD

Úvodní strana slova slovanského

BLOG

Blog věnovaný národu slovanskému

CHARTA

Prohlášení k národu slovanskému

TEXTY

Texty o slovanském národu


5. ČÁST TŘETÍ – BUSOVY ČASY

Busova věštba

 

  1. Žel, že zapomínáme na hrdinství někdejších dob… O Pravi, Javi a Navi.

 

1  Škoda, že zapomínáme na hrdinství někdejších časů a ubíráme se neznámo kam. A tak se díváme zpět a mluvíme, jako bychom se styděli poznávat Nav – Svět přízraků, Prav – Pravdu a Jav – Jsoucno, a stydíme se poznávat a chápat obě stránky svého Bytí1.

2  A tak nám Dažbog stvořil toto Vejce2, v němž nám září světlo hvězd. A do tohoto nezměrného prosto­u Dažbog zavěsil naši zemi, aby se tam držela. A tak nám duše prapředků září z Irije v podobě hvězd ...

3  Avšak Řekové přepadávají Rus a páchají zlo ve jménu svých Bohů. A my už sami ani nevíme, kam bychom měli utéci a co si počít. Neboť nám není známo, co je předurčeno Dažbogem v Pravi.

4  A jelikož se ta bitva odehrává v Javi, která tvoří náš život, pak jestliže se od Javi vzdálíme, nastane smrt. Jav je to probíhající, plynoucí, to, co stvořila  Prav. Nav je však po ní, i před ní je Nav. A v Pravi je Jav.

5  Byli jsme poučeni starou (moudrostí), zasvětili jsme tomu své duše. A právě to nám patří, neboť to pochází od Bohů. A tak na Koledu obětujeme Bohům. A hle, zpozorovali jsme v sobě jejich sílu, a to je Boží dar, ale my jsme o to nežádali, neboť to by  bylo marné.

6 A tak na nás z Irie hledí oči prapředků. A pláče tam Želja, a praví, že jsme nedbali Pravi, Navi, a Javi… Nedbali jsme na to a tropili si z pravdy posměch… A nejsme hodni být Dažbogovými vnuky. Neboť jen tehdy, budeme-li se modlit k Bohům, maajíce své duše i těla čistá, nás čeká život s našimi praotci, splynuvši s Bohy v jedinou Pravdu. Pouze tak budeme Dažbogovými vnuky.

7             Prohlédni, Rusiči, OUM3!

   OUM – Veliký a Božský!   

   On– Jediný je s nám!         

   A k Němu se modlete

   a Jeho opěvujte

   společně s Bohy…

 

8  Náš život je pomíjivý, my samotní – také. A budeme muset pracovat jako naši koně, žít na zemi s telaty a ovcemi, s naším skotem, prchajíce před nepřáteli na sever4.

 

 

 

 

Kapitola I.

 

Bus Bělojar

 

 

  1. Narození Buse Bělojara podle Bojanova hymnu Zlatogorových písní (20. dubna r. 295 n. l.). Vá­nočníí hvězda a příchod mágů.

 

1 Zahřměl hlas Rusa, jehož vedl samotný kníže Starý ­Bus – Bojanův otec. O tom, jak se Bus, otec mladého volchva - mudrce, bil, srážeje k zemi nepřátele, vyprávěl Zlatogor.

2  Pěkné jsou Zlatogorovy hymny! Skutečně krásné! Zpíval, jak v hloubi Svargy pro knížete Buse (při jeho narození) stoupala ona Čigir-ugor, Zelená Hvězda. A při pohledu na nebeskou osu –Plejády, čtyřicet kouzelníků uzřelo, že meč Jara Buse se proslaví až ke Kyjevu!

 

 

  1. Starý Bus hovořil o tom, jak kráčet Cestou Pravdy r. 295-368 n.l.)

 

1 Muž Spravedlivý vystoupil na kazatelnu a hovořil o tom, jak kráčet Cestou Pravdy. A slova jeho se shodovala s činy. A o něm, o Starém Busovi, se říkalo, že konal obřady a byl lepý, stejně jako naši předkové. A mluvili o Busovi, jako o Pobudovi. A podobně byla i Busova Doba velmi oslavována1.

2  A v těch dobách měli naši kněží starost o Védy. Pravili, že nám je nikdo nesmí ukrást, máme-li své Berenděje a Bojana. A proto dnes dokonce i naprostí nevzdělanci vědí všechno o tom, odkud pocházíme...

3  Ejhle Zora nám svítí, a přichází k nám Jitro, a tak máme Posla, který jede na koni tryskem po Svarze. I pěli jsme chválu a slávu Bohům.

 

 

  1. O rodu Bělojarů, z nějž pošel Bus Bělojar

 

1  A tu k nám přicházeli Berendějové a říkali, že se jim dějí veliká příkoří od Jágů, kteří přišli ve stopách Hunů.

2  A tak jim Bělojar řekl, aby počkali. I vydal se za  tamtěmi, a přišel k nim neočekávaně s pěti tisíci.  I bil Jágy, a rozehnal je na všechny strany, jak prostoduché. I vzali jsme jim krávy a býky, a osvobodili jsme naše dcery, jinochy a starce.  A my, Rusiči, jsme byli hrdi na svou výpravu a stáli jsme jeden při druhém. A bili se až do smrti spravedlivých.

2  A muž z Bělojarova rodu přecházel na onu stranu řeky Ra a varoval tam siňské kupce, putující k Frýgům, protože Hunové číhali na svém ostrově na hosty - kupce a tam je obírali.

4  A to bylo půl století před Aldarichem2. A ještě dříve, za dávných dob, byl Bělojarův rod silný. A před Huny se obchodníci schovávali za Bělojarovy muže. I řekli jim, že jim dají stříbro a dva koně zlata, když tudy budou provedeni a vyhnou se hunskému nebezpečí, a projdou kolem Gótů, kteří jsou v bitvě stejně krutí, a dojdou tak až k řece Něpře. I jejich knížata jsou nepoctivá, nadvakrát vybírají poplatky.

3  Kvůli tomu se siňští kupci, kteří k nám proudili ze všech stran, vrátili do Siňské země3, aby se již nikdy více nevrátili.

 

 

  1. Busova Roxolaň se zrodila po vítězství nad Huny u řeky Něpry

 

1  A tak nás Hunové obírali, a pálili (naše nivy), a my jsme před nimi prchali. I brali nás na práci, abychom sbírali snopy pro cizáky.

2  (A přestalo to) po tom, co se odehrála bitva u řeky Něpry. Neboť my jsme kmeny Rusičů! A my (Rusi, Borusíni, Surenžané, Antové... ) a Kostobocí jsme tehdy vytvořili Roxolaň.

3  Tak bylo, a tak bude. A Rus bude ochraňována, nikdy tomu nebude jinak! A Marmara, který je naším neštěstím – se neodvážíme velebiti a být odpadlíky.

4  A jménem našeho rodu to Pobud (Bus) všem Borusům (a Rusům přikázal).

 

 

  1. Po Hunech dorazil další nepřítel – Hermanarik, potom pohané. Bus dal povel a my jsme je vzali ztečí. Bělobog stanul v čele našich vojsk a jízdy.

 

1  A tak po Hunech na nás ze severu zaútočil jiný ne­přítel – Hermanarik. Byl vnukem Otorikových vnuků.

2  I posílal na nás své bojovníky s rohy na čelech. I vyzývají nás nepřátelé, abychom na ně zaútočili. Ale my nezačneme bojovat na obou polích, vždyť jak Hunové, tak i Góti jsou našimi nepřáteli, a my nemůžeme mezi nimi rozhodnout, kdo z nich je naším úhlavním nepřítelem.

3  A tu na nás přitáhli pohané z Tanaisu a Tamatarchy se silnou jízdou a bezpočtem bojovníků. I valila se na nás myriáda za myriádou4 a to vojsko se na nás nepřestávalo hrnout. I neměli jsme jiného ku pomoci, než Buse.

4  Bus nám zavelel – a naše síly se zdesateronásobily, my jsme proti nim vyrazili. To Bělobog stanul v čele našeho vojska a jízdy. A tu jsme spatřili kouze­lnice přebývající v lesích, jak přišly k vojsku chopily se mečů. I viděli jsme kouzelníky, kteří konali veliké zázraky. Viděli jsme, kterak z hrsti pozemského prachu, který pozdvihli k nebi, po­vstávají Svarogovi bojovníci. A vyrážejí proti nep­řátelům a srážejí je do hrobu. A vtom jsme spatři­li, jak k nám letí veliký pták.

5  Tu se vrhá na nepřátele Matka Sva, bije křídly a volá na nás, abychom se postavili za svou zemi a bili se za ohniště našeho národa, neboť jsme Rusiči.

6  Chystejte se a vyrážejte do útoku, bratři naši –   kmen za kmenem, rod za rodem! A bojujte s nepřáteli na naší zemi, která patří nám a nikdy nikomu jinému. Raději tu zemřete, ale neobracejte se zpět! A nic vás nezastraší, a nic se vám nestane, protože jste ve Svarogových rukou. A On vás povede každičký den do mnoha bojů a bitev!

7  A pokaždé, když na nás zaútočil nepřítel, vždy jsme se sami chopili svých mečů a dobývali vítězství.

 

  1. Bojanův hymnus. Hymnus Bojana5, syna Buse Bělojara, na počest vítězství bojovníků sjednocených rodů v čele s knížetem Slovenem (do r. 368) nad Hermanarikem.

 

 

HYMNUS SLUŽEBNÍKA BOŽÍHO BOJANA

Věnovaný Starému i Mladému Slovenovi,

zemřelému i živému,

a Zlatogorovi – Svarogovu knězi

 

V hodovních síních pijící med

rody knížete Starého Slovena,

vy, kteří jste vyhnali lítou mhu od řeky Něpry,

poslechněte si Bojanovu píseň!

Buďme syny svých otců!

 

Pozvaly nás zmírající rody –

my osedlali koně a tryskem se přihnali, řadíce se po bok knížete.

Bojanovy oči vidí pravdu!

 

Tys stanul v čele našich vojů, kníže!

Včele vojsk proti nezvaným Gótům!

Kdo tě doprovázel coby sluha?

Bojan – mladý podkoní.

 

Tys promluvil, kníže, k Radimičům:

— Ho-o-oj-ja! –   

Kimbrům, Dregovičům a Zeměgalům,

aby povolali své syny do boje.

Bojan zazpíval hymny -

i vyrazily do útoku stovky vojů!

 

Mágové přišli, nuž pohleď,

jejich kořeny sahají až k Rusovi,

Stejně jako rámě potřebuje paži –­

kníže potřebuje ony muže.

 

Kníže náš Sloven svými zraky září

­                tak v létě Slunko připaluje!

Vůkol něj kmeti – bojovníci lítí –   

bílé jsou Bělojarovy měsíce!

Když spatří Bojan knížete Slovena

srdce se mu chvěje, jak listoví stromu,

zraky zastírají mraky!

 

O, zeměgolové, k Vám zazpívám!

Darmo jste mne krmili a napájeli ­–

I zahřměl hlas Rusa, kterého vedl

samotný kníže starý Bus ­–

Bojanův otec.

 

O Busovi – otci mladého mudrce,

O tom, jak bil se, srážeje k zemi nepřátele,

pěl mudrc Zlatogor.

Jste skutečně nádherné, Zlatogorovy hymny!

 

Zpíval, jak letěla Čigir-hvězda

zahalená ohněm coby drak,

vyzařujíc Zelené Světlo.

A čtyřicet mágů –  kouzelníků,

do Plejád hledíce, uzřelo,

se meč Jara Buse proslaví až ke Kyjevu!

 

A jak Zlatorog opěvoval otce

verši starých bylin,

tak i já, Bojan, nyní zpívám

a pěji slávu tomu – koho miluji.

 

Pravil Hermanarik: –  O-ho-hó! – 

Mé voje uzří veliké vody,

bohy Kimmeriů a mágy!

My ty Kimmerie a mágy vyženeme!

Ale nebyli to Varjagové - Jasuni.

A náš vůdce vyhnal ostřím mečů

cizáky –  hosty!

 

O, starý Slovene, odměňuj podle zásluh ­–

dej podíl tomu, kdo je smělý!

O, Bojane, nabuď opět síly!

Komu jsi zapěl píseň - ten budiž šťasten! A tak: Velesovu soudu nelze uniknout!

A Slovenovu slávu nelze snížit.

     A Bojanovým mečem je jasný jazyk.

I připíjíme památce mudrce Zlatogora!

Toť vzpomínka na Árje, a hymnus na Skyta!

                Rozsévej na tryzně helmice plné zlata!

 

 

  1. Porazili jsme Hermanarika. Amal Vend ukřižoval Boha Buse a sedmdesát knížat6 (21. března roku 368).

 

1  I byla poražena Roxolaň Hermanarikovými Góty. A on si vzal ženu z našeho rodu a zabil ji. A tehdy naši náčelníci podnikli proti němu výpravu a Hermanarika porazili.

2  Ale potom byla Rus znovu poražena. A Bůh Bus a sedmdesát jiných knížat bylo přibito na kříž. A tento Amal Vend vyvolal na Rusi veliké pokoje. A tehdy Sloven7 shromáždil Rus a stanul v jejím čele. A pro tentokrát byli Gótové poraženi.      

3  A nedovolili jsme Zelje, aby se tu rozpínala. A po zimě nastalo léto, a po smutku radost. A náš Děd Dažbog vítal bojovníky – mnoho našich otců, kteří dobyli vítězství. A nebylo na naší cestě mnoho neštěstí a strázní, a tak se země gótská stala naší. A  tak tomu bude navěky věků.

4  A ruské kmeny se začaly usid­lovat ve městech, která byla dří­ve gótská, a začaly vést neko­nečné boje proti Řekům a jiným přátelům. A tam se Rus bila nějaký čas. I padlo tam noho bojovníků, kteří útočili a Rus od Řeků. A my jsme sídlili podél Donu a Donce, potom jsme šli k Dněpru Dunaji, a tam jsme vedli pok­lidný život.

 

  1. Nápis na pomníku knížete Busa

 

O-om! Bože! Om!

O-om chaje! O- om chaje

O- om chaje!

O-om chaje! O- om chaje!

Pobud!

O-om chaje! Pobud!

Sar!

Věřte!

Sar Jar Bus – 

Boží Bus!

Bus –

Pobud Rusi Boží!

Bože Bus! Jar Bus!

 

5875, 31.  luteně

(21. března 368 n. l.).

 

 

 Kapitola II.

 

Hermanarikovy války

 

 

  1. Hermanarikovo tažení proti nám

 

1  Od časů Árje, který je společným otcem nás a Borusů, se od řeky Ra až po Něpru a Karpatské hory rozprostírala veliká říše a v čele rodů stáli nejstarší příslušníci rodu, stařešinové a věče. Každý

rod si zvolil jednoho stařešinu, který se stával vládcem. A když jsme se vydali k hoře1, zvolili jsme si tam knížete, vojvodu – náčelníka lidu, aby bojoval s nepřítelem na Perunovu počest.

2  A tehdy nám Dažbog opět přispěchal na pomoc! Tak se ta země stala Ruskou zemí díky Rusům a Borusům. A tak Rusové bojovali, a ta veliká nepřetržitá bitva probíhala bez ustání. A byli jsme sužováni mnohými prudkými boji, avšak tlak nepřátel byl v té době jednou provždy rozdrcen. A stejně tomu bylo i s Římany a Góty.

3  A tu proti nám podnikl tažení Hermanarik zaútočil na nás. A tak jsme byli srovnáni se zemí, když jsme se bili. A kvůli Románcům a Gótům jsme tleli a hořeli mezi dvěma ohni. A tu na nás dolehlo veliké neštěstí, a naše úroda lehla popelem, nezbylo jediné vsi, kde by nezůstal než dým a spáleniště.  

4  V tom k nám přiletěl Božský Pták a pravil:

— Jděte na půlnoční stranu a přepadněte je, když blíží k našim vsím a pastvinám.

5  A tak jsme učinili – odešli jsme na půlnoční stranu a zaútočili na ně. A v té řeži jsme je porazili. A tak jsme  se k nim dostali a rozbili tábor u řeky Dunaj. A tam proti nám začali bojovat Římané, a bili se urputně. Vtom nás někteří z nich chtěli rychle srazit na kolena – ale místo toho byli na kolena sraženi sami. I byl tu bezpočet poražených bojovníků. Napadlo mnoho sněhu. Naše lidi, kteří zůstali u řeky a o všechno přišli, trápil hlad. Tehdy jsme hodně zkusili, než jsme získali nezávislost...

6  Tak po stu dvaceti letech válčení odešli Gótové, vytěsňováni Huny a Berenději, na půlnoční stranu a usadili se mezi řekou Ra a Dvinou a to byl jejich konec.

7  Hermanarik a Hularach je odvedli do nových zemí, neboť Hunové s Berenději přivedli do tamního kra­je své býky. Bylo tam mnoho koní a býků, žírná tráva, živá voda. A vtom Hularach přivedl nové své posily a odrazil hlavní síly Hunů, a zaútočil proti nám s mnoha bojovníky.

8  A tu byli naši otcové na koních připraveni utkat se nimi. I trvala ta ukrutná řež třicet dní. A Rusové pustili Góty do svých zemí. A nám nastaly zlé časy. 9  Z jihu, od Dunaje nás přepadli Římané, rovněž od jihu Řekové, a Gótové od severu a z jihu. A tehdy se páchalo přeukrutné zlo. A Římané byli ve městech dunajských, a ta proti nim bojovala. A tam se odehrála veliká a dlouhá bitva, z níž se neradovali ani Bohové, ani lidé.

10  A tak nám nezbývalo nic jiného, než si zvolit mezi vojevůdci knížete, který by vládl od Ovseně do Ovseně, a kterému bychom odváděli daně od obyva­telstva.

11  A za starých časů jsme vodili svá stáda a obdělávali půdu. A tak to chodilo po sto padesát let, a každičký den jsme sváděli nelítostný boj Huny. I zaútočili na ně Berendějové. A ti měli kní­žete Aseně, a ten byl pře­moudrý2, byl zadobře s Rusy a byl naším přítelem.

12 Berendějové postupovali pozvolna. A tu (dorazili) Hunové, kteří jsou zloději. A boj s nimi byl přetěžký a trval sto let. I zůstali Hunové na gótské zemi.

 

 

  1. O odchodu k Lechům. Hermanarik si připíjel vínem na přátelství, aby se pak stal naším nepřítelem.

 

1  A naši předkové se vydali k Lechům a tam se usadi­li sto let před Hermanarikovými Góty. A ti tak proti nám pojali zášť, a tu došlo k velikému boji, a Gótové byli vytlačeni a zahnáni k Donci a Donu.

2  A Hermanarik si s námi připíjel vínem na přátelství po našich vojvodech. A tak byl stvrzen nový život.

3  Náš přítel tedy pil krev a víno, a po tom všem jed­noho léta na nás zaútočil s mečem v ruce. A tenkrát Bolorev navrhnul, abychom si na Góty počkali, i učinili jsme tak, jak on řekl, a nějakou dobu jsme tak drželi stráž.

4  Tak bylo rozhodnuto, že je dobré stát po boku vo­jevůdce. A bít se tak za naše životy železem našich otců. A tak naše síla spočívá v kole-kruhu3 a v ko­ních. A tak jsme to udělali, a byl klid.

5  Za Hermanarikových dob šli Gótové na sever, potom se vydali proti nám a rozsekali nás. A my jsme se nebili, a neměli jsme bojovníky, i děly se zlé věci, a Rus padla. A vládli nám nepřátelé. A pácha­li zlo.

6  Avšak Rusové musejí být volní. A my jsme žili tak­to. I začali jsme se bít s Góty za svou svobodu. I ubránili jsme země Roxolaně před Huny. A z lesů vyrazilo mnoho lidu k Voroněžci. I vrhli jsme proti Gótům veškeré síly a porazili jsme je!

 

 

  1. Hemranarik přišel od severu – a tak musíme bránit své země

 

1  A tak nás Hermanarik přepadl od severu, a my jsme museli bránit své země, a také proti němu útočit, neboť gótská zem je naše. Bělohorové (Kavkaza­né) ji seli a posévali svými kostmi a polévali svou krví – a proto je naše.

2  A vtom o nás zpívá Pták Matka Sva a věští nám slávu: jak nám samotným, tak i našim mečům. A my jsme vyrazili na Svaté pole a přemohli půl­noční nepřátele, a odrazili nepřátele půldenní. I vyrazili jsme proti nepřátelům a setkali se s nimi, do čela Rusičů se postavili Gromičové, protože jsme syny našeho Otce Peruna a Dažbogovi vnuci.

3  A tak nám Svarog ukázal, kam odtáhli Heléni a Hermanarik. A onen Hermanarik odešel na sever, a Heléni na jih. A tak jsme získali naši zem nazpáte­k a sloučili ji dohromady, a neodváděli jsme naše syny, neboť cena našich synů je nevyčíslitelná.

4  A tak přichází do našich stepí veliké množství jiných kmenů, a my nemusíme být pokorní, a nemusíme žádat o pomoc, neboť tu máme ve svých rukou a na konci mečů, a jimi rubáme naše nepřátele.

5 A to nám zpívá Pták Matka Sva, abychom pozvedli své meče na svou obranu. A Matka bije křídly o zem, a pozvedá prach ku Svarze. A na této zemi jsou nepřátelé, a Ona je bije, a bojuje za nás. A my jsme je porazili, jak Ona nám velela svým pokřikem, neboť Její křik byl v našem srdci. A my jsme věděli, jak pít surju, a šli jsme do bitvy, a tam jsme dostávali jiný nápoj, stvořený Bohy. A ten pro nás bude jak živá voda v poslední hodinu veliké tryzny, které se dostane každému, kdo položil život za vlast.

6  A tu na nás Svarožič hledí od své kouzelné Svargy a, vida naše vojska, přepočítává je. A nestačí-li mu k počítání prsty na rukou, pak počítá na prstech u nohou. A tak se náš praotec dovídá, že máme ve­likou sílu a naši nepřátelé nás nemohou přemoci.

7  A tak jsme na ně zaútočili a počkali si, dokud ne padnou k zemi a neumřou Mařiným přičiněním.

A Mar si je vezme!

8  A tak jsme si říkali ve svých srdcích, že se nevrátí­me ke svým ohništím, dokud ještě nepřátelé slídí vůkol nás, dokud se nevrhneme svými těly na ne­přátele, dokud nám ještě nepřátelé odnímají naše

země. I říkáme si, že nad námi Bohové nepřestávají bdít. A ihned, pro Své První Syny, k sobě berou i jejich děti, protože my se ke svým nepřátelům neobracíme zády.

9  A tak jsme nabírali do svých otevřených ran zem, abychom ji udrželi až do hodiny smrti a uzřeli Maru. A aby se nás Mara vzdávala se slovy:

— Neměla jsem dost sil a proto jsem nepřemohla ruské reky.

11  A pak tedy sláva stoupala ke Svarze. A tam řekli Bohové: 

— Rusiči, jste stateční, a vaše místo je vedle Boha války Peruna a Vašeho otce – Dažboga .

 

 

  1. Hermanarik ustoupil za Malou Kalku. Přichází k nám Svjata.

 

1  To bije křídly Pták Matka Sva, když na nás Germáni opět pochodují. A nepřátelé mají na čelech rohy, a tak na nás táhnou a útočí na nás. A tak se rozlévá po našem kraji veliký zármutek podoben stepnímu dýmu, který vidíme, jak stoupá ku Svarze. 2  Když nad námi pláče Žala a Matka Sva volá na Nejvyššího, který posílá vítr lesům a oheň našim ohništím, pak On přichází na pomoc a spolu s Ním se naši otcové bijí s nepřáteli.

3  A tak Hermanarik ustoupil. A Gótové odešli za Malou Kalku a odtáhli k mořskému břehu. A tak se země osvobodila až k Donu a po onu stranu ře­ky Donu. A právě Veliká Kalka je tou hranicí mezi námi a ostatními plemeny. A tam se Gótové bili po čtyři sta let se svými nepřáteli.

4  A tehdy jsme začali osívat svou zemi, začali jsme klidně orat zem pro Helény, obchodovat s nimi –  provádět výměnu dobytka, kožešin a sádla za stříbrné a zlaté mince a pití, a krmi všelikou. A život náš poté plynul poklidně a mírně.

5  A tu nás Góti přepadli ještě jednou. A trval ten ne­svár deset let. A my jsme naši zem udrželi. Také se na nás sypaly nadávky od nepřátel, když se vyhýbali Svjatům4. Ti Svjatové k nám přicházejí. A první Svjato je Koleda, a další jsou Jar a Červená hora, Veliký a Malý Ovseňové. A jdou ti Svjatové, jak muži, od města k vesnici ohnišťanské, a s tím na zem přechází mír od nás k jiným, a od jiných k nám.

6  Splývejte spolu navzájem a jděte, bratři naši, kmen s kmenem, rod s rodem! A bijte se za sebe na našich zemích, které patří nám a nikdy nikomu jinému! Neboť my jsme Rusiči, velebí­cí své Bohy našimi písněmi a tanci, a hra­mi, a našim představením, které pořádáme na Jejich počest.

7  A tu jsme si posedali na zem a začali přikládat prach na své rány a pěchovat ho tam. A po smrti jsme stanuli před Marmorou, která nám řekla:

— Nebudu vinit toho, kdo je naplněn prstí, a koho od ní nemohu oddělit.

8  A Bohové, kteří tam byli přítomni, promlouvali po ní takto:

— Proto jsi Rusič a zůstaneš jím, že jsi nabral prsť do svých ran a přinesl ji do Navi.

9  V těch dobách, dokud byla volena knížata, bylo mnoho náčelníků a knížat. A o všech těch panovnících rozhodovali prostí mužíci na věče. A rozhodo­valo se takto: „Zemi orejte pro sebe, a kníže nechť podle vlastního uvážení brání lid.“ A tak každého dne dostával od svých lidí chléb a stravu, a vše, če­ho je zapotřebí k životu. Nyní ovšem jiná knížata vybírají daně, a moc předávají svým synům, z otce na syna a dokonce až na pravnuka.

 

 

 Kapitola III.

 

Po Busovi

 

 

  1. Jakmile nás opustil Bus, okamžitě nás přepadli Řekové. Počátek nového Svarogova Dne (Zlých časů) se podobá počátku Jarovy a Kryšňovy doby1.

 

1 Busova Rus byla rozbita nepřátelskou rukou. A v tu dobu byly páchány hanebné činy. A další kníže již nemohl posílat své syny do bitvy, neboť se podrobil nepřátelům a opovrhoval sněmem. A to, o čem rozhodlo věče, již v té době nebylo ve vážnosti, jelikož jsme byli poraženi. A proto od nás vybírali daně.

2  A zdali právě proto nyní neříkáme:

— Musíme mít svá vlastní knížata! Nesmí tomu býti jinak! A musíme se vydat v půldenní stranu, abyc­hom dobyli zem jak pro sebe, tak i pro naše děti.

3  A tam na jihu, jakmile nás opustil Bus, přepadli nás Řekové. I strhla se veliká bitva trvající několik měsíců. Stokrát se Rus postavila zpátky na nohy –  stokrát byla poražena od půlnoci k poledni.

4  A totéž si za starých dob vytrpěli naši praotcové proto je otec Jar odvedl do ruského Kraje, neboť kdyby zůstali, zkusili by mnoho kvůli časným mrak­ům. A tehdy jsme došli na zdejší místo a usídlili se tu coby Ohnišťané na Ruské Zemi.

 

 

  1. Souhrn událostí Uplynulého Svarogova Dne. Dvacet tisíc let, které byly před odchodem Buse Bě­lojara2.

 

1  A tak minuly dvě tmy – dvacet tisíc let. A po těch dvaceti tisících letech přišli Varjagové a odňali zem Chazarům, na které jsme pracovali a jimž jsme od­váděli daně.

2  A žil také národ, který byl s námi spřízněný, což byli Ilyrové, kteří ovládali od jednoho do dvou set krajů. Náš národ však přišel později z Ruské země

a usídlil se mezi Ilyry. A ti byli našimi bratry, a velmi se nám podobali. A v té době se válčilo proti Varjagům a oni nás chránili od zlého.

3  I svolali jsme věče. A všechna rozhodnutí přijatá na věče, byla považována za zákon. Co však přijato nebylo, to se nemělo uskutečnit. Volili jsme knížete

od shromáždění ke shromáždění, a tak jsme žili a pomáhali jim, a tak to chodilo.

4  A hodně jsme toho uměli, a dělali jsme v ohništích hliněné nádobí, orali dobrou půdu, a také jsme uměli chovat skot, stejně jako naši otcové.

5  I zaútočilo na nás zlé plémě. I přepadlo nás, a my jsme byli donuceni skrýt se v lesích, a tam jsme žili jako lovci a rybáři. A tam jsme se mohli uchránit před nebezpečím. Tak jsme přežili jednu tmu –  deset tisíc let –  a začali jsme všude stavět města a ohnišťanské vesnice.

6  Po druhé tmě –  což je deset tisíc roků –  nastala ve­liká chladna3, a my jsme se vydali na půldenní stra­nu, protože tam jsou úrodná místa. A tam od nás brali Římané náš skot za cenu, s níž jsme souhlasili, a drželi vůči nám slovo. I vydali jsme se k jižním zeleným pastvinám a měli jsme mnoho skotu .  

 

 

  1. Začátek Zlých časů podobně jako za dob Árje, Jara a Jaruny (počátku Bělojarovy doby). Po Busovi následoval bratrovražedný boj a byl Oglenďa.

 

1  A tak vypukl mezi Rusy spor a bratrovražedný boj. A Žafa se postavila mezi ně a spustila pláč a nářek. Přeci bychom za ní nešli, vždyť s ní jde ruku v ruce neštěstí a naše záhuba. A my se dočkáme té doby, kdy z ní nic nezbude.               

2  Vzpomeňme na to, jak byl za otce Arje slovanský rod jednotný. A po otci rozdělili náš rod jeho tři synové na tři rody. A potom se Roxolané a Vendové rozdělili na dva národy. Stejné to bylo s Borusy, kteří se rozštěpili na dvě části. A proto je nás kolem deseti rodů. A tak to bude pokračovat, jestli se budeme donekonečna dělit. Vždyť i ta Borus by mohla být jednotná a nikdy se nerozdělit, kdyby se ty rody a pokolení nezačaly dělit.

3  A tenkrát nás přepadl nepřítel. A my jsme se mu museli bránit. Ale řekli jsme si, že se nebudeme rozhodovat tak, jak si to přáli otcové. A proto jsme prolévali desateronásobně více krve a hynuli jsme rukou malého nepřítele. Mějme to na paměti přetrvejme jako jeden rod až do konce. A pak se v těch místech, kde je nás deset, objeví tisíce.

4  A v oněch letech vodil krávy po stepích jistý Oglenďa4. A ten toho hodně vykládal o svých předcích a sám sebe ctil více než prapředky i otce Árje. A tím napáchal škody, a my ho nesmíme napodobovat a jít v jeho šlépějích.

 

 

  1. Brodnikové a Oglenďa táhli po pádu Roxolaně a odchodu Buse Bělojara od Azovského moře k Dněpru

 

1 Od mořských břehů Gótského moře jsme putovali k Dněpru. A nikde jsme neviděli jiné brodniky – kočovníky, kteří by byli Rusy, ale viděli jsme kmeny, kterým se říkalo Hunové a pohani. My samotní jsme měli bojara Oglenďu, který bojoval spolu s námi.

2  A velmi často jsme odváděli poplatky, a od úsvitu k úsvitu jsme viděli zlo, které bylo pácháno na Ru­si. I čekali jsme, kdy se dostaví dobro. Ale to se ne­dostaví nikdy, pokud nesjednotíme své síly konečně nepochopíme jednu myšlenku, kterou nám zvěstuje hlas praotců. Naslouchejte mu ­nečiňte proto nic jiného! A pak tedy půjdeme do našich stepí bojovat za naše životy, neboť jsme knížecí bojovníci, a nikoli němá dobytčata, která niče­hož nevědí.

 

 

  1. Bělorev přepadl Huny, a potom spolu s Segeňou zabil Hermanarikova syna a Hularikovy vojáky. Gó­tové odešli na sever, a potom v 6. století (za časů Theudericha) se obrátili k jihu a dobyli Itálii.

 

1  Za oněch časů táhli Gótové na sever. Byl tu Hermanarik, a ve stejnou dobu přitáhli Hunové. A tak šlo pořád dokola. A tak jsme měli dva nepřítele na dvou různých koncích naší země. A Bělorev měl před sebou pře těžký úkol a zapochyboval: proti komu zaútočit. A tu k němu přiletěla Matka Sva řekla, že nejdřív musí přepadnout Huny. A nej­dřív porazit je a potom se obrátit na Góty.

2  I učinil, jak řekla, a porazil Huny. A když se obrátil na Góty, zabil Hermanarikova syna a Hularichovy bojovníky.

3  A do boje táhl rovněž Bělojar Segeňa, který zabil Hermanarikova syna a Hularichovy bojovníky Voroněžce.

4  Po Halarichovi Gótové byli na severu. A tam zmizeli. A vedl je Theoderich, a od té doby už o nich nic nevíme.

5  A to žmuď nám vyprávěla o Gótech, kteří měli Theodericha: prý došli na sever a tam se u žmudi obrátili na jih. Potom táhli na Řím. A tam poráželi legie cizích bojovníků. I vzali si od nich veliké poplatky. I vtrhli do jejich zemí, a onen Theoderich zabil Odoakera5, neboť Gótové se Bohům protiví, a Ti na ně plivou.

 

 

  1. Hularich zaútočil z půlnoční strany, a Hunové z půldenní. Rus stvořila Zemi Antů a Kyjevskou Skythii.

 

1  Kdysi u nás nebyli hosté z cizích krajů, a nyní do­razili a dotírají na nás. Tehdy jsme dokázali odrazit nepřátele. A tak jsme je každý den odráželi, vítězili nad těmi i nad oněmi.

2 Nejprve jsme svolali pod korouhve naše vojevůdce, kteří ještě nebyli zženštilí, nýbrž byli bojovníky... Přicházeli ti vojáci na náměstí a říkali, že se to musí stát, a my musíme vytáhnout do boje proti Řekům, jak o tom rozhodlo věče.

3 I prosili jsme v Jasuni, a Indra šel za námi, jako šel a našimi otci na Římany v Traianově zemi. A nic by se nestalo, kdyby Varjagové vedli naše bojovní­ky na tu zemi, neboť my sami jsme je také mohli vést.

4  Tisíc let jsme odráželi Římany a Góty. A na antskou Surju, která byla s námi, nikdy nezapomene­me, ani na to, jak se Gótové spojili s Huny proti nám.

5 A Hularik zaútočil z půlnoční strany, a Hunové z půldenní. I zaplakala Roxolaň, Borusie, protože Hunové se spojili s Góty, a jejich počet se ztrojnásobil. Načež se Rus vzepjala celou svou silou odrazila Huny, aby vytvořila Kraj Antů a Kyjevskou Skythii.

6  A dodnes naše srdce krvácí pro ty bitvy. I chodili me od rána do večera, a ronili jsme slzy nad naším životním údělem a byli jsme němí. A věděli jsme, že nastane čas, kdy budeme muset vytáhnout do  boje proti nepřátelům, ať to budou Řekové nebo Hunové. A my je musíme přemoci a spoutat,  teprve tehdy se zbavíme nepřátel, kteří jsou ohav­ností před našimi zraky.

7  A tak za to Hularik pykal, a musíme donutit Chors­uň, aby zaplatila za slzy našich odvedených dcer synů, vzatých co by daň. Ale ta platba nebude ani ve stříbře ani ve zlatě, neboť je nutno stínat jim hlavy a rozsekat je na kousíčky!

 

 

  1. Když padla Roxolaň, přišli jsme ke Kyjevu a ke Goluni (IV. st. n. l.)

 

1  A když po Gótské válce padla Roxolaň, opustili jsme ji a přitáhli ke Kyjevu a usídlili se v té zemi, kde jsme začali bojovat se stepními nepřáteli. A kde jsme se jim bránili.

2   A to bylo tisíc tři sta let po Kyjově věku, tři sta let po životě v Karpatech a tisíc let od založení Kyje­va. Tehdy jedna část lidu odešla ke Goluni zůstala tam, druhá došla k městu Kyjev. A ti prv­í –  to jsou Roxolani, a ti druzí, to jsou ti, kteří uctívali sureň, pásli dobytek a vodili svá stáda deset věků po naší zemi.

3  A ona Goluň byla věhlasnou pevností a měla tři sta silných měst. A Kyjev-grad měl méně: deset měst na jihu, několik vesnic a to je vše. Před tím byly všechny jejich rody ve stepích a směňovaly na jihu obilí. A tam dávali Řekům obilí výměnou za zlaté řetězy, mince a náhrdelníky, které nosíme na svých šíjích. A měnili jsme za řecké pivo a víno ovce, které ­jsme chovali.

4  A ti Rusové vybudovali na jihu sil­né město Surož, jaké by Řekové nedokázali vybu­dovat, ale oni je zbořili a chtěli Rus­iče pobít, a proto jsme proti nim útočili a bořili řec­ké vesnice. Ti He­lénové jsou ovšem nepřáteli Roxola­nů a také nepřáteli našich Bohů. Vždyť přece v Řecku se neuctívají Bohové, ale lidé vytesaní z kamene, podobní mužům. Zatímco naši Bohové jsou svaté obrazy.

5  A když jsme se bili s Góty, kteří si nasazovali na své hlavy volské a kravské rohy, a svá bedra halili do kůží, doufajíce, že tak Rusiče zastraší, tehdy jsme svlékali své nohavice a obnaživši svá třísla, šli jsme do boje, a přemáhali jsme je. A od těch dob hodíme do bitev obnažení a vítězíme nad nimi, stejně jako nad Řeky, podobajícími se zhýčkaným jehňatům. Ti se velmi brzy dostanou v Navi Jámovi6, který čeká na svou oběť spadlou na zem, aby pil její krev, a umrtvil, a vzal jí život.

 

 

 

Kapitola IV.

 

Kyjovy časy

 

 

  1. Rusiči putovali od Bílé Věže k Dněpru. Kyj upevnil Kyjev. Vydali jsme se k Dunaji. Sněmovní vláda.

 

1  A to je naše oběť. A uctívali jsme Osedně, jako otce svého. A říká se, že v těch dobách jsme měli na Pontském břehu i na Rusi města.

2  A tu se Rusiči vydali od Bílé Věže. A přišli k zemím v Podněpří. A tam Kyj upevnil město Kyjev. I shromáždili se Poľané, Drevľané, Kriviči a Lechové vespolek na Rusi, a stali se z nich Rusiči.

3  A tudy vede naše Cesta. A tak jsme bojovali a nikdy se nestane, abychom se obrátili na útěk. A Bohové nás hostili jako své děti. A bojovníci šli Cestou Pravdy, a my jsme šli za Nimi. A tak jsme dobyli Don. A tu k nám přicválal jezdec a řekl nám, abychom šli bojovat na Dunaj, neboť tam Vlaši bojují proti našim, a ti jsou teď právě pora­ženi.

4  A tak měly za starých časů mnohé rody své náčel­níky, které volili stařešinové na věče. A měli jsme knížete, který byl volen na sedmero „kol“ –  od Ko­ledy do Koledy. A každému rodu vládl kouzelník, obětoval Bohům. A každý rod měl starého kouzelníka, který sloužil pobožnost na Radogošti. A v tom spočívala Pravda. A vpředu stál Dažbog, a tomu přinášel oběti.

 

 

  1. Za Kyjových časů jsme byli tam, kde zapadá Slunce. Po výpravách k Dunaji, které podnikl Kyj, jsme odešli na východ, ke Kyjevu. Vyšeň přichází na oblacích!

 

1  Za Kyjových časů jsme byli tam, kde zapadá  Slun­ce, a odtud jsme se vydali za Sluncem k řece Ně­pře, kde Kyj opevnil město, a v něm přebývaly různé slovanské rody. A tam jsme se usídlili, zapalujíce ohně Dubu a Snopu, kteří jsou zároveň Sva­rogem – naším Prapředkem.

2  A tak, když náš rozum i odvaha zesílily, vydali jsme se ke Slunce východu, abychom se dívali z obou břehů řeky. I usadili jsme se na tom místě, které nám ukázala Matka Sva, a Ona vybojovala oba břehy křídly, a také se té země zmocnila a chránila ji před Dáky a Huny, a také ke Gótům obrátila Své střely a nabroušené meče...

3  A tehdy nás přepadl další nepřítel, který v té bitvě pil krev našich prapředků. A Kyj zamířil se svými vojsky proti nepřátelům. I viděli jsme, jak se na ně ze Svargy vrhli Perunovi vojíni a porazili je,  a nepřátelé prchali, ukazujíce nám svá záda.

 

4  A tu nás přepadlo plémě pohanů, a došlo k veliké bitvě, a dočista všechno nám bylo uloupeno. A naši  vojíni, vidouce to, pravili:

5  „Naši Bohové naše nepřátele vyženou, neboť Vyšeň se již blíží na oblacích!“

6  A On k nám promluvil takto: „Děti, opevňujte svá města a pevnosti, abyste byli chráněni před nepřá­teli! Nechť je váš boj nelítostný a tvrdý! To Svarog Mne za vámi posílá, aby vás doprovázela nebeská síla napravo i nalevo! A dále vám vzkazuje, že opovrhujete Bohy a proto se ocitáte tváří v tvář nepříteli.“

 

 

  1. Kyj vedl vedl Rusy, Šček – Čechy, Choriv – Chorvaty (ve 2. tis. př. n. 1.). Znovu se objevil Kyj, který nám vládl třicet let (r. 430 – 460 n. 1.). Podpořil nás Attila . Války v Itálii, jednání s římským papežem Lvem (r. 452 n. l.). Potom následovala knížata Slaver, Veren a Serežen (r. 460 – 510 n. l.).

 

1  A tak kráčel otec Árij před námi a Kyj vedl Rusy Šček vedl své národy, a Choriv své Chorvaty, a putovali do té země, jelikož jsou sami Božími vnoučaty. Nato Šček a Choriv odtud odešli, a my jsme se usadili v Karpatských horách. A tam byla jiná města vybudovaná jinými kmeny, a měli jsme jiné soukmenovce a vlastnili veliké bohatství.

2  A tu nás přepadli nepřátelé, a my jsme utíkali k městu Kyjevu a až ke Goluni. A tam jsme se usadili, pálili své ohně sálající až ku Svarze a přinášeli oběti na důkaz vděčnosti Bohům. A tak tomu bylo.

3  A tu Kyj2 po třicetiletém panování našemu lidu zemřel. A po něm následoval jeho syn Lebeďan3, kterému se říkalo Slaver, a ten žil dvacet let. Pak byl Veren z Velehradu, ten žil také dvacet let. Poté Serežeň, který se dožil – deseti let.

4  A v té době vítězil nad našimi nepřáteli Attila4. A hnaly se na nás mraky udatných (Attilových bojovníků) od Sinji-Sinbiri5. A ti přepadali jak naše nepřátele, tak i nás.

5  A vtom přišli do našich stepí Gótové, aby tam pá­chali zlo. A tehdy byla našim praotcům dána chrab­rost v boji o život. A stali se Slovany, neboť velebili Bohy. A tak pocházíme od Bohů, jsme vnuky naše­ho Svaroga a Dažboga. A tehdy jsme si vytrpě­li mnoho zla, ač dříve jsrne měli sílu převelikou, a bránili jsme se vpádům našich nepřá­tel Gótů po dobu té­měř šesti set let6.

6  A tu nás podpořili Attilovi bojovníci a my jsme nepřítele porazili A tak jsme rozdrtili deset vládců  – císařů. A jejich pána a vládce Lva Velikého jsme zajali. 

7  A když se stateční bojovníci přiblížili k Římským hradbám, tu on – Papež Lev – začal chytračit: prý, „Stvořitel nekáže, aby se bojovalo: meče je lepší zakopat, a věnovat se raději výměně skopců a plodů; však to velí samotná Svarga.“ 7

 

  1. Kyj se usadil v Kyjevě. Šček se vydal ke Slunce zá­padu. Choriv odvedl své bojovníky. A Attilovi bojov­níci jsou uprostřed. Konec světa přijde později!

 

1 Tak si říkáme, že máme překrásnou korunu naší víry a nesmíme přijmout cizí.

2  I řekl náš kníže:

—  Musíme se dát k vojsku Jasuňů, abychom naši zemi ubránili před nepřátelskými vpády. A Konec světa nastane později! A dojde k tomu tak, že svou nu získáme ve stepi Matky Slunce-Sva.

3  I rozprostřely se naše voje coby křídla na dvě stran­y. A Attilovi bojovníci byli uprostřed. On sám stál v čele Jasuňů, a po obou stranách bojovali Slované, kteří v oněch dnech nelitovali svých hlava nešetřili jich.

4  A tehdy se Šček vydal se svými bojovníky ke Slunce ­západu. I Choriv odvedl své bojovníky. A část Ščekova rodu se v té době usídlila s Rusy, a také jejich země se neodtrhla, a tak se spolu s nimi vytvo­řila Roxolaň.

5  Samotný Kyj se usadil v Kyjevě. A my jsme se mu podrobili, a za jeho panování se Rus sjednotila. Venedi se stali jinou silou, a nepřipojili se k Rusi. Avšak ta je naší matkou, a my samotní jsme jejími

dětmi, a setrváme s ní až do konce. 

 

 

  1. Kyjovo tažení proti Bulharům. Kyj se zmocnil ruského města Goluň. Upevnění Roxolaně.

 

1  A tu si kníže Kyj usmyslil, že podnikne tažení proti Bulharům8. A nejprve táhl s tím svým vojskem na sever, a po tom se vydal do Voroněžce, jelikož tam byli bojovníci Polané, kteří byli v Attilově zajetí.

2  I zmocnil se těch lidí a tak dobyl ruské město Gosuň, po odchodu z donských zemí. Tak uchvátil tamní kraj a Rusičové se tam usadili. Lebeděň však dlel poblíž hory u města Kyjeva. A to byl rozumný člověk, a vládl jako z chrámu, a na tržištích a náměstích soudil dělný lid podle Matčina Řádu.

3  A tehdy Kyj odvedl své pluky od nepřátel, a kamští Bulhaři se s ním nebili. A jeho rod se zmocnil těch zemí a vod. A jeho věhlas se šířil do všech stran. A začal se bít s Góty a vyhnal ty lidi pryč násilím.             

4  A tak se ta zem stala naší od jednoho konce ke druhému. I byla Roxolaní. A darovali nám ji bohové. A my jsme ji bránili před nepřáteli, a tak jsme ji udrželi pro sebe. A město Golyň bylo veliké a bohaté. A tu nepřátelé přicházeli k jeho hradbám zapalovali je. A tak zdi zachvátily plameny, a my jsme museli tu naši pevnost bránit a dobývat vítězství, neboť jsme Rusiči.

5  A to je Volžská zem. Kolem dokola ji obtéká Řeka Ra. A to je zem našich otců. A my jsme ji uchovali neporušenou, a ubránili jsme ji. A tu zem jsme krápěli rudou krví a proto bude naší na věky  věků.. A srdce našich vojvodů utržila rány a na zem se řinula krev, a to je ruská krev. A to je ta zem, kterou jsme zabrali. A vidíme to přikázání za našich dnů, a musíme jít do těch stepí, abychom je bránili. To je naše zem a Rusí již zůstane navěky. I chránil I nás Perun svými střelami. I byla nám dána Jeho síla. A my vítězili nad nepřáteli. A takto to chodilo po celý věk.

6  A ta vojna neutichala. A tak jsme v boji poznali svou sílu. I vydali jsme se tehdy ke Goluni a k Surožské zemi. A tam je napravo Doudlebské moře, a nalevo –  Gótové. A přímo na jihu byli He­léni, a my jsme s nimi obchodovali a bohatli. I naše síly se upevnily, když jsme se dali dohromady, ne­boť jsme provolávali hlasitě chválu Bohům. A tam jsme udělali Surju a připíjeli jsme jí na počest Bo­hů, a usoudili, že to je dobře. A tam jsme obdařili tou stepí své rody a vytvořila se Veliká Skythie. Ovce a krávy, v nichž spočívá naše síla, jsme vodili pást na travnatá luka a dokázali jsme je ubránit po dva věky.

7  I tak to chodilo, že naše země byly studené a my jsme neměli seno. A pro seno jsme putovali na jih do zelených trav a žírných pastvin. Onen Attila a naši bojovníci jsou lidé studených zemí. A naší záhubou byli Řekové, ale my se nesmíme vzdát zelených trav, třebaže jsou Heléni našimi nepřáteli. A ty zelené louky jsme dobyli a vedli lítý boj po celé století, a oni nám nechtěli pomoci.

8  I rozhodli jsme se, že se za ty skutky pomstíme a odplatíme nepřátelům, až nastane pravý čas. A tak se naši otcové rozhodli, že tu zemi dobudou a vytlačí Řecko k moři. I postavili jsme se jim vší silou, muž proti muži a porazili je. A postoupili jsme dopředu a tu se strhla veliká bitva, a tu Řekové za­čali žadonit o mír, abychom ukončili boj.

9  A tak jsme dostali zelené pastviny a zem, a krmili svůj dobytek, a velebili Bohy.

 

 

  1. Opustil nás Kyj – i dostavilo se neštěstí

 

1  A tak se předkové začali přít o to, kdo by měl sta­nout v čele kmene. Kyj se odebral k zemřelým otcům a praotcům. Kyj nás opustil – a dostavilo se neštěstí. A tu mezi Rusy zavládl veliký svár, a začali bojovat za rozdělení, a rozdělili se.

2 A my jsme věděli o dvou krajích – jeden patřil Ve­dům, druhý Gótům. A tu k nám přišli Gótové, a ti Gótové zesílili, zatímco Venedi zeslábli. A kolem nás byli Čudové, a byla tam rovněž Litva, ti si říkali Ilmové, a my jsme je nazývali Illmery9.

3  A tu začali od svých zemí vyvíjet tlak Řekové. my jsme na bitvu neměli dost sil, abychom vyt­vořili kruh a shromáždili se na křídlech. A každý nás byl sám za sebe a pokukoval po svých sousedech.

4  A víra nám chyběla proto, že muži jdoucí do bitvy vracející se zpět, začínali nadávat – za Kyjových tažení prý bylo lépe, za Kyje se již předem od večer­a hovořilo o vítězství.

5  A zpívali tehdy o válečných taženích svých otců, tom, že když byla Roxolaň sražena na kolena V důsledku bitev s Góty a Huny, vytvořila se Kyjevská Rus a Antije. A Gótové se toho zalekli odešli pryč na sever.

 


 Komentáře...